Rodina mě šikanuje a nerespektuje

Ahojte ženy,
předem se omlouvám za délku příspěvku, ale nemohu už dále vydržet bez rad nebo názorů ostatních, nebo se z toho zblázním.
Pocházím z neúplné rodiny. Otec odešel, když mi bylo 5 let. Od té doby platí poctivě alimenty, ale nezapomene u každé splátky připojit vzkaz, kdy už konečně začnu pracovat (je mi 22). Jinak ho nezajímá vůbec nic jiného, na narozeniny si negratulujeme, k bakalářskému titulu se mi vysmál, že takový titul prý neexistuje.
Matka je v zásadě někdy skvělá. Ráda člověku pomůže, pokud při tom nemusí sáhnout do vlastní kapsy. Už rok žiju v Německu (jsem na erasmu - výměnném studentském pobytu) a občas se ukázala jako báječný člověk - třeba mi sem přijela pomoct při stěhování (ale benzín zaplatil její přítel) a ochotně mi pomáhá s úřadováním v Rakousku (otec je Rakušák a dostávám přídavky na děti, kolem kterého je velké papírování, nicméně díky tomu za mě matka celé roky nevydá ani korunu). Na druhou stranu je matka dost náladová, hysterická a sobecká. Je to emoční upír. Když jsme spolu, neustále si jen na něco stěžuje. Když se snažím vykládat něco o sobě, absolutně to nevnímá a vždy stočí téma hovoru k sobě. Nezná moje koníčky, nemá tušení o čem byla moje bakalářská práce, umí se honosit akorát tím, že jako jediná z rodiny má její dcera bakalářský titul. S její hysterií je spojená přehnaná reakce na vše. Byla jsem za dobu pobytu v zahraničí v ČR 3x a při poslední návštěvě se se mnou ani nerozloučila (samozřejmě kvůli hádce typu "kapka mléka na kredenci"). Dlouho jsem se s ní nebavila, pak jí napsala ostrý email plný výtek a mých názorů - podle očekávání nereagovala a po měsíci se ozvala a dělala, jakoby se nic nestalo. Tento rok se mi tu celkem dobře žilo, ale jak matka ví, že se mám vracet do ČR (přijali mě na magisterské na Karlovu univerzitu - zprvu mi matka ani nepogratulovala, pak jak slyšela někde, že ta škola je prestižní, vyvíjela na mě nátlak, abych tam šla), cítí, že na mě zase má. A opakují se telefonáty plné příkazů a jejího sobeckého tlachání bez sebemenší špetky zájmu o mě. V malé naději, že je stále uvnitř dobrá duše, mi slíbila, že mě z Německa odstěhuje. Ale jak jsem se "pochlubila", že tu mám německého přítele, se kterým žiju, úplně obrátila a vzkázala mi, ať mě do Prahy odveze on. Mimo jiné nedokáže nikdy ukázat svou hrdost. Umí se před ostatními chlubit úspěchy své dcery, ale málokdy dojde a řekne mi do očí, jak je pyšná. Moje studijní úspěchy a přijetí na UK staví spíše jako samozřejmost, že to zvládne i cvičená opice. Chtěla jsem jí pohrozit do telefonu výhružkou, že půjdu radši pracovat - ale to jsem se se zlou potázala. Nechápu, proč chce, abych magisterský titul měla, když se o mě ani nezajímá a brání se mému pohledu na věc.
Mám nevlastní sestru (z matčiny strany) se kterou jsem vyrostla. Na jednu stranu je to hodný člověk. Je zdravotní sestra, pomáhá lidem, umí být moc milá. Na druhou stranu je maximálně zasažená tím, co viděla celý život u matky - každý rok jiný partner, na kterého jsme si musely zvykat, nezájem ze strany jejího otce. Je jí přes 30 let a nemá partnera ani rodinu. Netvrdím, že to je špatné, když to člověk nechce. Ale ona by to chtěla, jenže její vztahy po dvou rokách vždy ztroskotají. Stejně jako matka, ani ona nepřijme pravdu ostatních. Celý život táhla s matkou za jeden provaz a vždy se postavily proti mně. Bála jsem se něco říct nebo jim oponovat. Sestra mi často skáče do řeči a moje názory ji nezajímají. V podstatě i když se jí bojím a setkání s ní mě stresuje, ji mám ale ráda, protože v hrůzných scénách z dětství alias matka a hádky s jejími milenci byla sestra vždy můj utěšitel.
Největší agresor rodiny je babička - ve zkratce: v mládí alkoholička vyměnila po narození vnoučat svoji závislost za jídlo. Teď je obézní, zlá, zákeřná. Svojí nemotorností umí jen obtěžovat všechny okolo a za pomoc neděkuje, jen si dále stěžuje (ilustrace: jela jsem jí několikrát nakoupit, benzín mi nikdo neproplatil, ještě jsem se musela do obchodu vracet, jelikož to jsem koupila špatně a ona chtěla levnější jogurt a všechno je na ho*no). Její zloba se projevuje tak, že přede mnou pomlouvá sestru (výmysly typu že moje sestra se líbila mému ex) před sestrou pomlouvá mě. Do Německa mi píše zprávy, jak je nemocná a že jsem tam měla být a starat se o ni. Má 4 sourozence a s nikým se nebaví - všichni ji nenávidí. Jediná její dobrá vlastnost je, že nemá problém darovat peníze, ale požaduje za to maximální poslušnost - a to v jejím případě je šikana.
To, že jsem nyní relativně úspěšná - dělám sport, zajímám se o zdravý životní styl, mám titul, dobrou střední školu a spoustu vyznamenání a ocenění - ze mě udělala internátní škola, na kterou jsem nastoupila ve 14 letech a poté bydlela na kolejích. Takže to nebylo díky výchově rodiny (spíše smečka opic).
Celý rok, co tu jsem, řeším jediné: mám se vrátit a být pod jejich vlivem a trpět tím nebo se na to mám vykašlat,zůstat tu a vzdát se toho titulu?
Třeba teď se stala tato věc: babka mi poslala sms, ve které mi vyčetla, že jsem 4 měsíce nebyla doma (když se tam se mnou nikdo nerozloučil, proč bych jezdila?) že rodina má přednost (to oni se jako rodina teda ukázali, nikdy nevymažu z hlavy obraz jak je moje matka škrcena svou matkou) a že moje kamarádka, co je tu se mnou a se školou končí kvůli práci v Bavorsku, mi prý závidí a nemá na studium jako já a taky že jsem se s tím přítelem zbláznila, hned s ním bydlet, že nemám rozum. ... Verdikt můj byl, že babka si může brát do huby mě, ale moji přítelkyni? Vždyť ona byla jediná, kdo mi za přijetí na UK pogratuloval. Jak se babka s výučním listem opovažuje soudit někoho, kdo má akademický titul?
Ve vzteku jsem sms přeposlala mámě a připsala jsem k tomu, že jsem tímto s babičkou skončila. Matka mi odepsala, ať jí tyto sms neposílám, že je stará a že to je věc moje a babičky.
Namíchla mě tím stokrát víc - to je její zlá matka a nepomůže jí, když bude utíkat od zodpovědnosti. Jakoby držela s babkou basu a snažila se to jen zakecat.
Pohár mé trpělivosti je plný a já přemýšlím, že do Prahy nenastoupím. Že zde zůstanu s přítelem, najdu si práci, založím svou rodinu a dám jim všechnu lásku, kterou jsem zoufale hledala u své rodiny. Nikdy své děti nebudu přerušovat při mluvení, vždy tu budu pro ně a ony budou na prvním místě. Ne já.
Ženy - poraďte! Magisterský titul jsem vždy chtěla. Ale i když budu v Praze a od rodiny daleko, bude to ČR a budou mě sledovat jejich telefonáty a výčitky, proč nejsem doma, proč jim nepomáhám, že jsou žebráci a já si jezdím za nějakým němčourem. Když se toho vzdám, můžu být svobodná a šťastná - přece jen, kdo uteče, vyhraje!