Rozchod - chce se mnou být, ale nechce se mnou už bydlet

Hlavně se nedostaň do situace, kdy on si luskne a ty přiběhneš. Pak se budeš plácat v pseudo vztahu, kdy mu budeš po ruce kdy on bude chtít, ale zároveň nepřevezme závazky za vztah, čímž se utrápíš.
Být tebou, tak bych mu na měsíc nejmíň zmizela ze života, žádnej kontakt, psaní, volání. Aby měl opravdu pocit, že o něco přišel. Pak to buď přehodnotí, nebo to skončí.

Já jsem byla nedávno v podobné situaci jako tvůj přítel... A musím říct, že mne dost zvedly ze židle ty komentáře, že hned je přítel parchant nevyspělej, když mu to společné bydlení nevyhovuje. Když už jste spolu byli dva roky, klidně si mohl myslet, že tě zná. A pak třeba až při společném bydlení objevit věci, co mu nesedí. Když jde člověk do něčeho nového, nemůže přeci vědět, jaké to bude a když zjistí, že to není pro něj dobré, tak to přeci neznamená, že je nevyzrálý. Samotné se mi stalo, že mne společné bydlení trochu dusilo, ten vztah hrozně zevšedněl, řešily se spíš praktické věci, jinak jsme o sobě moc nemluvili a mně hrozně chyběly ty pěkné chvilky, které byly při chození. Do toho jsme měli každý jiné požadavky na bydlení, úklid, takže to znamenalo i hádky a najednou mi přišlo, že společné bydlení to dost pokazilo, že jsme to celé začali špatně - tehdy jsem ještě k tomu měla i zdravotní problémy a spoustu starostí, takže jsem s tím vztahem trochu zaspala při napravování chyb. Přitom jsem věděla, že partner je naprosto báječný a že si sedneme, jen je potřeba si na čas od sebe odpočinout a začít prostě znovu. Začala jsem bydlet sama, platíme teď dva nájmy každý v jiném městě, ale mne to neuvěřitelně pomohlo, zmizely i zdravotní problémy. V tu dobu jsem si i chtěla vyzkoušet bydlet sama, protože vím, že s dětmi ta možnost nebude a ve stáří už tu samotu člověk může těžce snášet. Kdyby to tehdy přítel zavrhl s tím, že jsem nevyspělá kvůli tomu, že něco není, jak bych si přála, tak by to byla velká škoda... Třeba má prostě pocit, že to bydlení uspěchal, ono přece jen je to prostě jiné, když s někým bydlíš, i kdybys ho nikdy ničím neomezovala, tak stejně je to cesta plná kompromisů. Mnohdy i těch, které pak nesedí ani jednomu. Ale je minimální šance, že bys někdy poznala někoho s kým si 100 procent sedneš ve všem. V tomto je bydlení sám velmi klidné, a když si člověk potřebuje odpočinout a být chvíli sám sebou, je to nejlepší řešení. Ale samozřejmě záleží na tom, jestli to bere pouze dočasně, nebo s tebou nechce bydlet vůbec.

no ja teda neviem ... buď s niekým bývať chcem alebo nechcem ... keď s partnerom začnem bývať jasné že to bude iné ako keby som bola sama, bude to chcieť sa prispôsobiť troška asi veľa kompromisov a pod. ale vysánkovať niekoho z bytu s tým že teda možno neskôr lebo teraz ešte nemusím ale raz už to spoločné bývanie asi prísť musí a budem to musieť strpieť ... tento názor mi moc v poriadku nepríde ... lebo keď mu to nevyhovuje teraz tak nebude asi nikdy, to sa stáva, niekedy ľudia sa ľudia k sebe nehodia ... treba si nájsť vhodnejšieho partnera ktorý sa nebude musieť na spoločné bývanie premáhať ...

Jako bych tohle psala kdysi já ... a ne jednou.

Já myslím, že ono to tak i bylo myšleno jako více méně konec, akorát to bylo podané s tím jakože "zjemněním situace", že možná, raz, někdy, ... a ve skutečnosti šlo spíš o otevřená zadní vrátka k příležitostnému sexu.

Já si umím představit, že si ta dvojice společné bydlení rozmyslí, a vrátí se k chození. Ale takové handrkovani, jednou chce, jednou ne, to teda ne. Udělala jsi dobře, dalas mu šanci, pokazil to. Diskutovat o tom, v kolika má být kdo vyzrálý, je nesmysl, to je strašně individuální. Možná je lepší, že ti to takhle řekl na rovinu, než aby se přemáhal a svou touhu po svobodě projevil pozdeji.