Jsem už delší dobu sama a okolí se mi snaží "vnucovat", podle nich "skvělé" chlapy. Možná jsou hodní a ve vztahu by byli skvělí, ale mě tam prostě chybí to "jiskření". Ať se snažím, jak chci, dávám jim kolik šancí chci, stejně se nedokážu "donutit" do vztahů s nima. Ostatní mi říkají, že je to moje chyba a s tímhle přístupem zůstanu sama. Myslíte, že bych je měla poslechnout? Nebo počkat až objeví někdo s kým o sebe budeme mít oba vzájemně zájem? No a co když opravdu nepříjde? Mám raději zůstat sama? Je mi 27 let a nevím, už mám pocit, že si za to opravdu můžu sama, ale přesto vztah z rozumu (s takovým člověkem by mi vadilo např. i spát nebo se třeba jen líbat) nechci. Máte někdo podobné problémy? Podle mě je totiž lepší být sama (třeba i smutná), než s někým, kdo mě nepřitahuje a beru ho opravdu JEN jako kamaráda. Na takového člověka bych se nemohla těšit a vím, že by v tom vztahu trpěl i on. Přesto, čím déle jsem sama, tím víc přemýšlím, jestli to není jediná možnost. Zajímalo by mě, jak jste to měli se svým přítelem/manželem Vy? Byly jste opravdu zamilované? Nebo to byl taky tak trochu "kompromis"?