Žiji život, který nesnáším. Jak se odpoutat?

Můžu se rozhodnout jakkoli, pokud to oni schvalují. V opačném případě následuje trest.

Nesouhlasím. Můžeš se rozhodnout jakkoliv ty sama chceš. Nebo si snad nesvéprávná? Jsi na nich existenčně závislá? Nebo nějak jinak? Vydírají tě? Vyhrožují? Myslím, že ani jedno z toho. Všechno to máš ve svých rukách.

Všechny úspěchy přisoudí sobě (rodina mě přece podporovala), neúspěchy jdou na mou hlavu. Můžu se rozhodnout jakkoli, pokud je to podle nich. Jinak následuje odtržení, vyhýbají se kontaktu, ignorace i měsíce, jsou neosobní.

je to jen tvůj úhel pohledu, třeba si to bereš moc osobně, moc to řešíš. A i kdyby ne, zkrátka mezilidské vztahy, a obzváště ty rodinné, to je prostě kolikrát směs všemožných stavů a vlastností snad kromě upřímnosti, pochopení a přejícnosti... ale to si holt budeš muset zvyknout. Ostatně, člověk si nebuduje svoji vlastní rodinu jen tak pro nic za nic...a příbuzné pak už třeba navštěvuje jen ze slušnosti. Prostě to tak někdy chodí.

Ano, teoreticky můžu. Ale neumím se postavit do opozice, když se mnou nesouhlasí. Příkladem - chtěla jsem si vzít hypotéku. Typicky mi matka řekne, že je to samozřejmě mé rozhodnutí. Ale pak mě nekontaktují, nechtějí, aby se s nimi viděla. Nechtějí v rodině dluhy. Obviňují mě, že jsem přece měla vědět, kam to povede. Že se babičce náhle přitížilo, ale abych tam nejezdila, mám přece tolik práce s bytem. A následně, proč jsem nepřijela.
Máme společné podnikání, ale jsem v jiném městě. Proto jsme hodně provázaní.
Ale ve všem máš pravdu. Chyba je, že se tomu neumím postavit.

přesně tak. Chování druhých lidí neovlivníš, ale to svoje, respektive postoj k tomu všemu, to jak to budeš vnímat a prožívat, to záleží čistě na tobě. Je potřeba to brát jako fakt. Každý člověk je originál a není možné, aby se všichni domluvili. A ne dumat nad tím, proč to tak je a proč to není jinak. Jinak by se z toho člověk zbláznil.

Upřímně, kdyby se mnou rodina jednala takhle, úplně bych se od ní odstřihla. Vykašli se na společné podnikání, to nikdy nebude dělat dobrotu, obzvlášť při jejich povaze. Pokud Tě budou chtít sami kontaktovat, ok, ale při náznaku jakékoliv manipulace nebo snahy o "trest" jim prostě slušně řekni, že takhle s Tebou jednat nebudou a že pokud to jinak neumí, tak se holt nebudete spolu bavit vůbec.

Přítel už je vůči mým stavům apatický, jen mi řekne, ať situaci řeším. Asi se i rozejdeme. Mrzí mě jeho nezájem, ale má pravdu.

A co on s tím má asi dělat?

A zbytek už řekli děvčata a já s nimi souhlasím )

Pokud na nich nejsi finančně závislá a nebydlíš u nich, což jsem pochopila že nejsi, tak stačí zapracovat na sebevědomí. Možná by nebylo na škodu si o tom zkusit promluvit s nějakým odborníkem, místo hodinového brečení a čučení do zdi.

Lidé jsou občas manipulační s tím nic nenaděláš, ale je jen na tobě jestli se nimi necháš zmanipulovat.

Pokud se sebou necháš zametat, tak s tebou zametat budou....

Rodina je pro mě "klub", do kterého jsem vždycky chtěla patřit. Logicky tomu rozumím, ale nevím, jak na to Nejraději bych se odpoutala postupně, ale nevím jak. Nemám moc kamarádů, nejlepší kamarádka je moje sestra.
Jsem jejich zaměstnanec. Pokud radikálně změním přístup, nechám rodinu v nesnázích, budou muset najmout někoho nového apod., nevím, jestli mi to někdy odpustí.

Vyhledej psychologa.

Byla jsem na tom podobně, ale s rozdílem, že jsem se bála, že to sami nezvládnou (byly tam nějaké nemoci..), ale po terapiích (kdy mi to terapeutka musela opravdu hodněkrát zopakovat) jsem se konečně odpoutala a začala se starat o sebe. A ostatní v rodině to samozřejmě zvládli a vzali sami za sebe více zodpovědnosti. Myslím, že potřebuješ něco podobného. Racionálně to chápeš, ale asi ti chybí podpora, někdo kdo ti připomene, že je víc než v pořádku (vlastně jediné správné) žít svůj život. Vykašli se na zavděčování, buď tě mají rádi takovou jaká jsi, nebo holt nemají.. Pravděpodobně, když na tebe citové vydírání přestane platit, mamka ho i přestane aplikovat. Raději bych se zaměřila na přítele a budování společného života, nebo třeba sama, pokud zjistíte, že vám to neklape (ale když se chováš podle své rodiny, těžko to zjistíš)

Tohle je výzva pro Tebe, stát si za svým a naučit se udělat něco přes jejich nesouhlas. Vlastně jsi to pouze ty, kdo se musí něco naučit, nejsi v rukách rodiny, ale svých. To tys rozhodla vydat se jim na milost a nemilost.

Nikdo na světe neví lépe než ty, co je pro tebe nejlepší.

Mladší vydání Vosmajdy.

Zkus si přečíst nějakou knihu o manipulaci. Pokud na to budeš mít. Ideálně, jak píše diamod_, vyhledej psychologa. Nevím, jestli je tvoje maminka manipulátorka, to nemůžu posoudit. Ale existují metody, které člověku pomůžou. Já jsem dřív o manipulaci slyšela, ale poslední dva roky s ní přicházím do styku a nevěřila bych nikdy jak je to devastující, jak to vleze do hlavy, jak moc to člověka ovlivní, i když rozumem je mu to jasné. Kdo to nezažil, tak to asi nepochopí.

Maria na to docela kápla. Zkus si přečíst deníčky uživatelky Vosmajda a třeba ti to otevře oči.

Je skvělé, že si uvědomuješ, jak to u vás v rodině je a chceš s tím něco dělat, protože vidíš, že to má neblahý vliv na Tvůj osobní život. Nenech se zastrašit a zapracuj na tom, odpoutej se, dokud jsi mladá a sama vnitřně cítíš, že to prostě takto dál nejde. Sama toto zažívám z pozice Tvého přítele a žít se s tím dlouhodobě opravdu nedá a čím dýl to člověk na sebe nechá působit, tím hůř už se z toho potom vyvazuje až to nakonec naruší všechny ostatní vztahy toho dotyčného.