Proč mají potřebu někteří lidé být ve vztahu ovládáni, i když říkají, že by to nesnesli

Třeba narazili na holku, která si je uměla omotat kolem prstu aniž by si toho všimli. Málokdo je bez slabého místa, přes které se mu lze dostat na kobylku. A když je člověk zamilovaný, tak dělá blbosti tak nějak z definice.

Protože "po pár letech chození" ( jak píšeš v deníčku ) je zcela jiná situace, než na začátku vztahu, kdy se protějšek jeví ještě nejistý, neznámý a je cílem jej dostat. Chytré manipulátorky vědí, že právě to je ta chvíle, když se nastavují (jejich) pravidla a zamilovaný chlap na to skočí. Ovšem potají zdravit, to už je dost silné kafe, to není chlap, ale pantofle ...
Mám kamaráda, který své první slečně za pět let nekoupil pomalu ani párek v rohlíku a té druhé po roce zásnubní prsten - ta první si to zdůvodnila bohatými sexuálními dovednostmi a zkušenostmi své sokyně, ale myslím, že to pouze o tom nebylo

A takové slabé místo asi nejlíp najde osoba, která není do svého protějšku zamilovaná - protože zamilovanost do někoho nám svazuje ruce v pragmatickém a střízlivém odhadu jeho osobnosti, k naší vlastní škodě

Reaguji na kopaj: Jo, to chápu, ale pro mě to prostě není láska v tom pravém slova smyslu. Mít potřebu si někoho omotat kolem prstu, "dostat se někomu na kobylku" mě osobně přijde ubohé.
Znáte ve vašem okolí rovnocenné vztahy, kde se oba partneři respektují a milují, aniž by právě hráli takovéto "hry"? Já snad takovýto vztah zažila u svých prarodičů.

To je jeden způsob, jak na to koukat. Na začátku vztahu se opravdu nastavují pravidla a nemyslím si, že je žena hned manipulátorka, když je schopná dát jasně najevo, co očekává. Je na chlapovi, aby zvážil, jestli mu za to ta dotyčná stojí.

Ano, pár jich znám a řekla bych, že sama takový mám. Ale v tomhle hodnocení jsem samozřejmě silně neobjektivní

Ano, když se to takhle napíše, tak to vypadá hned jinak - pozitivně. To, co píše zakladatelka ( zakazovat, hlídat, nařizovat a potají zdravit ) je ovšem pomerně patologické, takže má reakce se vztahovala převažně k tomu.

Ano, toto mám na mysli, to si myslím, že v "normálním vztahu" nemá, co dělat. A proto mě pak zarazí, když jedinec (může to být žena i muž), který dává najevo, prohlašuje, jak by toto nestrpěl, se najednou ocitne v takovém vztahu, kde je "pod pantoflem".

Já ho znám u prarodičů, u rodičů a mám pocit, že v jednom takovém žiju

Jinak je prostě fakt, že někdo dokáže využít toho, jak je do něj ten druhý zamilovaný a nastavit i taková, poměrně nedemokratická pravidla. Ale musí to být v povaze - většina lidí se naučí, že pravidla se nastavují v začátcích vztahu a proto je lepší se nepřetvařovat a fungovat normálně a nedělat první psolední (například neobskakovat chlapa, ale chovats e tak, jak je přirozené). Ale některé holt mají povahu na to jít ještě dál a nastavit i pravidla, která jsou pro mě osobně neakceptovatelná (zákazy, hlídání apod.) a ten protějšek (většinou chlap), když je dostatečně zamilovaný to prostě spolkne a najednou s tím nemá problém. Asi proto jsou tak populární různé knihy typu "hodné holky se dostanou do nebe a potvory tam kam chtějí.

No ono to totiž není o tom, že si budeš hrát na přehnaně tolerantní partnerku. Potom se zdá, že je ti ten druhý u zadečku. Mezi lidmi to tak chodí. Každý si brání své teritorium a vždy je někdo ten více dominantní a více submisivní. Chlap i ženská zkouší, kam až mohou ve vztahu dojít a když je dotyčná tolerantní, že by za to dostala Oskara, tak ten chlap ví, že si může dovolit úplně všechno a vidí, že nemusí partnerce nic dokazovat, protože je spokojená se vším Lidi mezi sebou manipulují. Je to přirozené. Tolerance by měla být ve vztahu to určitě. Přijmout toho člověka takového jaký je a nesnažit se ho předělat a to umí málokdo.

Jj taková osoba většinou vyhrává. Zatímco zamilovaná trpící oběť se neustále ptá Proč?
Netřeba někomu nadávat do podpantofláků a fůrií. Každý si najde svou polovičku, která mu vyhovuje a také ví proč.

S něčim takovym se ted potýkám, ale já jsem právě ta druhá co je na tom asi líp. Když jsem se seznámila s přítelem hned na první schůzce což vlastně nebylo rande, potkali jsme se v jedný hospodě a zakecali se a tim to začalo, no od různejch témat jsme se bavili o svatbě a dětech a on řikal, že může ženskou milovat jak chce a nikdy se neožení a děti taky nechce. No po třech měsících přišel s tim sám od sebe, že za dva roky by si mě rád vzal a když budu chtít děti tak by je taky se mnou klidně měl, stará se o mě vaří mi atd. No a přede mnou chodil se ženskou stejně starou jako ona je mu 31, já jsem mladší o sedm let a byl to jeho první vážnej vztah předtim měl jen úlety. Řekl mi hned, že jí nemiloval, ale nechtěl být sám(čemuž se mi nechtělo věřit) ale to samý mi potvrdili jeho známí co je znali v tý době, že prý vztah to byl hlavně ke konci příšerný, samý nadávky atd. a že od tý doby co je se mnou je úplně jinej. Ještě ona měla malý dítě a prý většinu času trávil s nim bez ní takže ho trochu využívala jako náhradního tatku časem mu to došlo a nenechal se. Je fakt, že když jsme spolu začínali tak jsem byla tři měsíce po rozchodu a chlapi mě sr***li takže, jsem to měla tzv. v p**či, volal on je mě a já jemu nikdy, psal jen mě já jemu skoro ne atd., prostě jsem za nim nedolejzala ani se mi popravdě nechtělo, ale to neznamná, že nejsem zamilovaná. Jak víme tak chlapi to maj rádi když můžou dobývat. I když je fakt, že už po čtyřech měsících už jsem to trochu přehnala a bylo mi vynadáno, že už si myslí, že o něj nestojím a byla velká hádka. No ted už je to normální i v týhle komunikaci, ale myslim, že tohle nejvíc zabírá, když ta ženská dá najevo, že si z něj hned nesedne na zadek.

Já bych se docela hrdě přihlásila. Sice si nejsem úplně jistá, jestli rozumím tomu, na co konkrétně se ptáš, ale ano. Jsem ve vztahu, o kterém vím, že je pro oba ta největší životní výhra, která už se nikdy jinde a s nikým jiným nebude opakovat. Nejsem klasicky věřící člověk, naopak jsem výrazně pragmatická a co si nemůžu osahat, v to nevěřím... Ale my jsme to prostě měli zařízeno a posvěceno, jsem o tom přesvědčená. Mám vedle sebe přesně toho člověka, který do mě zapadá tak, že nemusím hrát vůbec nic a jediná moje obava je, aby nám do toho nevstoupila nemoc nebo jiná událost, kterou bych nemohla ovlivnit. Děkuju za něj každý den už několikátý rok.... Uvědomuju si, že mám obrovské štěstí a čím jsem starší, tím víc cítím, že ne každý se tohoto v životě dočká.

Reaguji na BlackCoffee: To je krásné, gratuluji a moc Ti to přeji.

Jak píšete o těch mrchách a zmiňujete např. ty knížky, tak jo, v jistém ohledu je třeba dát najevo svoje hranice, ale takový ty opravdu zákazy, příkazy, to mě přijde opravdu moc a hodně mě to právě zaráží na lidech, do kterých bych vůbec neřekla, že se až takto nechají ovlivnit. Mně by přišlo trapné, ponižující, říct třeba partnerovi - hele, tak odteď tuhle nebudeš zdravit. Samozřejmě z druhé strany, co je to potom za osobnost, která si toto nechá líbit.

Pod tohle bych se podepsala. Je to fér na obě strany. Nejhorší začátek je hrát si na něco, co nejsi a pak se po půl roce snažit něco zvrátit a měnit..

Přesně takhle to cítím já. Nikdy jsem se před manželem nemusela přetvařovat. Od prvního dne ví, co jsem zač a miluje mě takovou, jaká jsem. Nemusím si na nic hrát, vymýšlet si něco a spřádat plány, jak ho donutit, aby si něco myslel nebo udělal.. za absolutně nejvíc nejúžasnější považuju právě to, že to není výsledek mé nebo jeho manipulace, ale toho, že mi dva jsme se hledali, až jsme se našli a že jsme schopni podporovat a chránit jeden druhého, aniž bychom to nějak kalkulovali, prostě do sebe zapadáme jako puzzle Za to děkuju Bohu, protože tyhle věci si prostě neporučíš ani nenaplánuješ. Máš štěstí, když se stanou.. myslím to, že se potkají lidi, kteří se k sobě pasujou jako pr..l na hrnec