Deprese se zaměstnání

Dát výpověď?

tu dát momentálně nemůžu jinak už bych to udělala...

Když nám napíšeš, co konkrétně tě tam přivádí do depresí, šance poradit bude o něco větší.

Nevíme, o co konkrétně jde? Vozí se po tobě nadřízený/á? Dělají ti kolegyně/ové naschvály? Pomluvy? Přesčasy? Podvody?

Proč nemůžeš odejít? Máš dluhy, které musíš spácet?

Já si taky párkrát myslela, že prostě NEMŮŽU odejít, ale v jednom případě firma skončila a já se najednou ocitla ze dne na den bez práce, a světe div se... ono to šlo a úplně v pohodě, za měsíc jsem měla novou a milionkrát lepší práci.

Podruhé jsem zase měla strach, co bude, stěhovala jsem se do kraje s velkou nezaměstnaností a navíc s nabídkami úplně mimo můj obor. Měla jsem práci, kterou jsem nesnášela a kolektiv taky strašnej. Ale skončila jsem a teď mám nejlepší práci, jakou jsem dosud měla.

Nervy z práce jsou hrozný a opravdu za to nestojí! Radím odejít.

Radu pro tebe nemám, taky bych jí totiž potřebovala.. Dovedu si představit jak se cítíš. Jelikož splácím hypo, tak si nemůžu dovolit jít na ÚP, takže hledám a hledám a doufám, že mě někam vezmou a hlavně, že na mě počkají přes dvouměsíční výpovědní lhůtu.

Bohužel v dnešní době asi existuje víc lidí, co má depresi ze své práce je to smutné, ale neznám snad jediného člověka, co by měl svou práci rád, smutná doba, lidi chodí do práce s nechutí jen aby mohli přežít měsíc a měli "co do huby" a to den co den, do práce, z práce, spát, do práce, z práce, spát... a vzhledem k tomu, že práce zabírá dost podstatnou část života člověka, je celkem na nic, když do ní člověk chodí s odporem, ale docela by mě zajímalo - jak najít práci, kterou budu mít ráda? Případně ji aspoň nebudu nenávidět? obzvlášť při dítěti (které čekám) se kterým bych taky ráda trávila nějaký ten čas... a v našem kraji s vysokou nezaměstnaností, kdy je každý rád, že má aspoň tu almužnu a drží "hubu a krok" (pochopitelně se pak nemůže nic zlepšit, když se každý bojí ozvat)

Tedy vlastně jsem si vzpomněla, přece jen někoho znám, kdo svou práci má rád - je to skupina pojišťováků, co si žijí na úrovni na úkor lidí (vnucování smluv, podepisování...) ale na tohle musí mít člověk opravdu náturu

Jedině dělat sama na sebe v oboru, který tě baví...

Reaguji na vilima:

Problém je v tom, že já ani teď nevím, co by mě bavilo, připadám si jako na konci základky, kdy se mě každý ptal, na jaký obor bych chtěla jít a já nevěděla a vybrala si něco, co mě absolutně nebaví a teď toho lituju je to ještě o to těžší, že nejsem moc průbojný typ, ani nejsem vyloženě takový ten ukecávač, takže nabídky práce typu "jste komunikativní? umíte si jít za svým cílem? dokážete vyhledávat nové obchodní příležitosti?" - to není bohužel nic pro mě
A podnikat, to chce v dnešní době nějaký opravdu super nápad, který by obstál u veřejnosti a ten bohužel taky nemám...

Reaguji na petulajz: Tak teď za chvíli stejně budeš na mateřské, jestli jsem to dobře pochopila Třeba během těch tří let něco vymyslíš nebo objevíš

Pokud ta práce je nezbytná a jinou zatím neseženeš, tak aby ses psychicky tolik nehroutila, doporučuju nějaký opravdu dobrý koníček ve volném čase, který tě zrelaxuje a bude na tebe mít účinky psychohygieny. A také rozhodně souběžně hledat jiné místo, abys změnila svou situaci.

tak jediná rada asi poohlížet se po jiném zaměstnání, jestli to je tak hrozné, tak bych brala asi cokoli jiného...stejně asi ještě budeš muset vyzkoušet víc věcí, než najdeš to pravé pro tebe...někdo má to štěstí, že ví, co chce dělat už od střední a někdo holt najde až v průběhu života po vystřídání více pozic...no a jinak asi jak radí ostatní, je dobrý mít nějaké odreagování, aspoň něco, co tě baví mimo práci...