Ahoj holky.
Po dvanácti letech mi vstoupila do života má první láska. A momentálně to zcela ochromilo celý můj aktuální život.
Poznali jsme se, když jsem byla na střední škole, já se připravovala k maturitě, on již studoval vysokou. Byla to láska na první pohled. Pár měsíců po našem seznámení se přestěhoval do zahraničí (USA), ale pokračovali jsme ve "vztahu na dálku". Velmi důležité je zmínit, že kromě dálky, která nás dělila, nás dělily i obrovské kulturní a náboženské rozdíly - on muslim z velmi dobře situované rodiny a ze země, která je poměrně přísná, co se dodržování náboženských pravidel týče, a já křesťanka také z "lepší rodiny".
Prostě katastrofa pro všechny! 
Náš vztah - stovky emailů a telefonátů, krásných slov a plánů, ale také nedorozumění, menších i větších - trval přesně 2 roky.
Rozchod byl iniciován mou osobou, věděla jsem, že už mi nestačí jen pouhé plánování. Navíc, také si velmi oddechla celá má rodina, a naše vztahy se jako mávnutím kouzelného proutku zlepšily.
Vzpamatovávala jsem se z toho "rozchodu" pár let, opravdu to nebylo úplně jednoduché, pro něj také, vlastně ten první rok byl skutečně šílený.
Každopádně, dostali jsme se z toho nakonec oba dva. Našli si nové partnery - již reálné. A po dalších letech, dokončených vysokých školách, žili již úplně jiné životy.
On se oženil, já se vdala. Ani jeden z nás neplánuje děti. Několikrát ročně jsme si napsali, vždy jen zcela neutrálně.
Vše se zdálo být normální, do chvíle, než jsme se potkali při jedné z pracovních cest.
Je to už pár měsíců, ale já se vrátila hezkou řádku let zpátky.
Vyznal mi lásku, a je připraven rozbít svůj aktuální svět.
Cítím motýlky v břiše, když mi volá, těším se na každý jeho email. Reálně řešíme, zda máme dostatečnou kuráž na to, abychom zničili životy našim partnerům, potýkali se minimálně s velikou nelibostí našich rodin, museli objevit místo, kde bychom mohli žít.
Já se ale bojím, abych nezopakovala to, co jsem udělala před lety. Nevím, zda jsem natolik silná, abych zvládla tolik překážek. A upřímně, o vztazích s muslimy toho mám načteno tolik, a opravdu nejsem naivní, a uvědomuji si, že by to znamenalo značné změny v mém životě, chování atd.
Jsem typická Evropanka, kariéristka, zvyklá nosit krásné šaty a podpatky, cestovat po světě. Bavit se s muži. Vyrážet ven s kamarádkami.
Problém je v tom, že absolutně není schopen akceptovat vztah jako pouhé chození. Pokud tedy dám impuls k tomu, že to spolu zkusíme, bude to znamenat svatbu.
Asi si teď musíte myslet, že jsem se zbláznila. A zřejmě ano. Normálně bývám absolutní realistka, s nohama pevně na zemi. Můj manžel je skvělý chlap, mám všechno. Všechno, kromě lásky.
Takže si sedím v kanceláři, a přemýšlím, poslechnout jednou v životě srdce? Nebo se držet osvědčeného rádce - rozumu?
Poslat SZ
