Jak moc by vás trápilo být opuštěná partnerem v těžkých chvílích?

Myslím, že přeháníš. měl narozeniny a chtěl si je užít. Zlomená noha není stav umírání, aby jsi nemohla být sama doma přes noc. Vzala bych si prášky na bolest a šla spát, ať si to užije, on ti nohu nezlomil a spíš bych se cítila blbě, kdyby kvůli mě nemohl oslavit dlouho plánované narozeniny. Na tvém místě bych se přestala utápět v sebelítosti, nic hrozného ti podle mě neudělal.

Řekla bych, že to příliš dramatizuješ, "opuštění partnerem v těžkých chvílích" si představuju fakt jinak.

Jakou podporu bys chtěla? U doktora s tebou byl a že tě to teď bude bolet, s tím on asi nic neudělá. A jestli chodí do práce nebo školy, tak stejně nebude moci s tebou celé dny ležet v posteli, držet tě za ruku a soucitně na tebe zírat.

Navíc máš psy - kdože ti s něma chodil ven, když jsi nemohla chodit ty ? To je mnohem hodnotnější pomoc, než by u tebe seděl a hladil tě po hlavičce, jaký jseš chudáček

Souhlasím tady s holkama.. Připadá mi to přitažené za vlasy.. Sama bych po příteli nechtěla aby rušil něco, co měl už naplánované jenom kvůli mně.. Jistě, je to nečekaná událost , ale rozhodně nic, co by dospělý člověk nemohl zvládnout sám ( zvlášť, když se jedná o jeden večer).

Preháňaš....
1.oslava bola dopredu plánovaná, zrušiť ju na poslednú chvíľi bez naozaj vážnejšieho dôvodu by bola somarina
2. Si sebecká. Mal narodeniny, bol to jeho deň.
3. Išiel s tebou do nemocnice a odsedel si to tam. Horši prečin by bol, keby sa vyprdol na to

O čo Ti vlastne ide? Ako by Ti to pomohlo keby bol doma? Totálne sebecké chovanie. Ja mávam migrény a silné bolesti spojené s vracaním a svetloplachosťou. Napriek tomu som nikdy od priateľa nežiadala aby sa vyprdil na dopredu plánované stretnutia a nikdy som sa na to ani nenahnevala ani neurazila. Veď ako by mi aj pomohol?
Ako to bolo vy#ššie spomenuté, väčšia pomoc je keď navarí, ide von so psami, ide na nákup vo chvíľach keď mi je na nič.

Taky mi připadá, že to trochu hrotíš. Pomohl ti do nemocnice a hádám, že doma se taky všechno neudělá samo, když ležíš s nohou v sádře. Také nechápu, k čemu by ti bylo, kdyby tam u tebe celou dobu seděl a koukal, jak tě to bolí. V tom ti jeho přítomnost nijak nepomůže. Zrušit dlouho plánovanou oslavu narozenin mi taky nepřijde vůči němu a hostům fér. Zlomená noha není nic, kvůli čemu by se měly vyvěšovat černé vlajky a zahájit státní smutek.

Na mě to působí asi tak, že když jsi nemohla být u toho, nechtěla jsi aby se bavil bez tebe ani on. Trošku dětinské.

Připouštím, že můj přítel by beze mě narozeniny slavit nejspíš nešel, kdybych byla na tvém místě (minimálně by měl starost, zda to bez něj zvládnu), ale on je v mnoha ohledech jiný než ostatní chlapi a rozhodně bych to po něm nežádala

Proboha, promiň, ale chováš se jak rozmazlený fracek. "Já jsem si zlomila nohu a nikam nemůžu, tak on taky ne." Už jenom to, jak píšeš, jak jsi se strašně držela, abys před ostatními nebrečela, taková hra na city, proboha... Opravdu by mě zajímalo, jak jednou zvládneš třeba takový porod, když je pro tebe zlomená noha něco, s čím se hrozně trpí a na co se snad i podle tebe umírá...

Když jsem si přečetla ten nadpis "opuštěná partnerem v těžkých chvílích", čekala jsem, že ti minimálně umřel někdo blízký a tvůj přítel se na tebe vykašlal (nebo že umíráš rovnou ty - i když ty si tak očividně připadáš) ale takhle dramatizovat, že partner slavil dlouho plánované narozeniny, místo aby s tebou ležel v posteli a litoval tě... ach jo.

A navíc jsem nepochopila to, že všichni k tobě byli velice "přátelští" .... !? Nedává mi to smysl, ani když to čtu podruhé.

Očividně to byla ironie. Úplně to živě vidím - zakladatelka seděla mezi kamarády s obrovskými bolestmi, zadržovala pláč, možná sem tam i hlasitě vzlykla, aby si ostatní všimli jejího utrpení a tvářila se ukřivděně, že ji nikdo nelituje... a dotyční kamarádi ji nejspíš dali najevo, že tohle divadlo na ně nezabírá, což se jí dotklo a tak odešla uražená do ložnice opět v očekávání, že ji někdo přijde politovat.
Pokud to tak nebylo, tak se tedy zakladatelce omlouvám, ale znám přesně takovou jednu, co má taky neustálou potřebu strhávat na sebe pozornost okolí a je schopná doslova neuvěřitelných psích kusů, jen aby se jí dostalo nějakého toho politování a nedejbože, že se tak neděje, to je pak hotové peklo.

Vy jste všechny hned hotové a ještě tady zakladatelku odsoudíte. Mě by naopak tato situace od přítele mrzela, a vím, že ten můj by mě tam nenechal. Vy snad víte, jaké bolesti zakladatelka měla? Pochybuji. I kdyby byla hysterka a přeháněla, pokud měla pocit, že má obrovské bolesti, měl se partner minimálně zajímat a zeptat se ji, jestli má jít nebo ne. Nejde přece o to, že bez něj zakladatelce nehrozila smrt, ale o to, že ho tam v tu chvíli potřebovala a on ji nevyslyšel...ať se Vám to zdá jako rozmařilost a Vy byste to nevyžadovaly, protože jste všechny silné a odolné a nic Vás nezlomí že..... Někdo prostě bolest prožívá intenzivněji a není tím přece horší člověk! Každý to taky může mít ve vztahu nastavené jinak. Proto se já zakladatelky zase zastanu. Myslím, že pokud jsi projevila zájem a potřebu, měl ti být oporou...o tom podle mě vztahy jsou...hodnotit, že něčí bolest je menší, je bezpředmětné...Asi to není úplně na rozchod, ale poradila bych ti chvíli počkat a podívat se na to s odstupem času. Třeba sama zhodnotíš, že jsi to možná více zdramatizovala, než bylo zdrávo a jindy se partner choval dobře...pokud ne, tak ne...

Reaguji na Lilitha:
Ano, souhlasím. Nebyly jsme tam, abychom mohly soudit to, či ono. Vzpomněla jsem si jen na jeden zážitek, kdy jsem doma ležela se zánětem ledvin s čtyřicítkami horečkami. Můj tehdejší přítel se chystal a těšil už dlouhou dobu na festival, kam měl i zakoupený lístek. Přesto mu bylo hloupé odjet a nechat mě doma samotnou. Projevil tím zájem a já mu samozřejmě řekla, ať jede, že to přeci nenechá plavat kvůli mé nemoci. Slíbili jsme si, že budeme v kontaktu a psal mi každý den, aby se zeptal, jak mi je, jestli je to lepší. Myslím, že kdybych hodně chtěla, tak by možná ani nikam neodjel, ale proč? Myslím, že zakladatelce možná jen chyběl tento zájem od partnera a trápilo ji, že se šel bavit a ona byla sama doma. Ale kdo ví...

Chápu to dobře tak, že oslava do 1 ráno probíhala teda u vás doma? Když si odešla do ložnice a smekla se po těch....? Takže přítel byl nejspíš pár metrů od tebe a stačilo na něj houknout kdybys něco potřebovala? V tomhle případě se mu ale nedivím, že oslavu nezrušil. Nejspíš ji nějakou dobu plánoval a těšil se. Tebe tím přeci nijak neohrozil, že by tě nechal samotnou doma a ''nebyl ti oporou v těžký chvíli''. To že odešel kamsi v 1 a vrátil se až k ránu, na tom asi nevidim nic tak hroznýho, když měl ty narozeniny a počítal třeba s tím, že budeš v noci spát. Nebuď tak dramatická, pokud se nechoval jak totální pitomec, že si mu třeba řekla že tě bolí noha, potřebuješ na wc a jeho odpověď byla bež si sama já slavim, tak to tak nehroť horší by bylo kdyby sis tu nohu zlomila před ním a on se otočil, že jde slavit, to bych brala jako že mi nebyl oporou v těžký chvíli