S přítelem jsem něco málo přes dva roky. Je to můj první skutečný vztah (rádoby vztahy na úrovni mateřské školky nepočítám), přestože je mi teď 22 let. On je o rok starší. On už sice holky měl, ale taky je to prý poprvé, kdy to bere skutečně vážně, ne jen "protože hormony". Pro oba z nás je to tedy nová zkušenost, což bohužel souvisí s děláním spousty chyb.
Na začátku bylo všechno super. Jak jinak. Bohužel je to víceméně vztah na dálku. Poznali jsme se přes jednu internetovou hru a bydlíme 70 km od sebe. Přestože jsem začala studovat v místě jeho bydliště, nic moc se nezměnilo, protože on šel studovat jinam. Teď teda budeme asi studovat v jednom městě, ale o tom později...
Ten super začátek se začal kazit. Oba jsme dělali spoustu chyb. Nic vážného, víceméně hlouposti. Starší, zkušená ženská by nad nimi možná mávla rukou. Vadilo mi, že přítel nemá moc smysl pro zodpovědnost a samostatnost. Teda... to on si dělá, co chce, zatímco já jsem pořád částečně pod diktátem doma, ale ten diktát mě taky nutí se o sebe trochu starat, kdežto jeho nikdo k ničemu nenutí, akorát se mu posluhuje. Má doma mámu i babičku, takže tak... Zatímco já už mám školu skoro hotovou a příležitostně pracuju, on jde znova do prváku a v mezičase akorát ležel doma, nepracoval. Taky se se mnou nechtěl vídat, když jsem byla asi měsíc nemocná. Je trochu cíťa a aby se nenakazil, museli bysme si jen povídat (žádné pusinky atd.), a to přece nebude kvůli tomu jezdit. V pokojíku - když nepočítám vyluxování uprostřed pokoje - neuklízel asi tak 10 let. Taky hodně času tráví na počítači. A navíc jsme nikam moc nechodili, protože ho to údajně nebavilo. To jsem chápala do doby, než jsem zjistila, že zatímco já ho mezi lidi nedokopu, tak když houknou kamarádi, běží hned. Taky nemáme moc společných zájmů a názorů a snažil se mě ze žárlivosti dost omezovat.
To jsou asi ty hlavní věci, co nám to kazily. Samozřejmě jsem na tom měla podíl i já. Snažím se být při zemi, takže i když jsem ten vztah brala od začátku vážně, nechovala jsem se bůhvíjak uneseně, abych kašlala na povinnosti doma, jen tak se sebrala a někam za ním jela, nastěhovala se k němu domů (a jeho mámě) atd. Hrála jsem taky roli, kterou měla hrát spíš jeho máma, takže jsem se ho snažila furt dokopávat ke škole nebo k práci, k tomu, aby si uklidil, aby netrávil tolik času počítačem a podobně. Zkrátka jsem na sebe brala i jeho zodpovědnost. Párkrát jsme si tu roli "zamilovanějšího" prohodili. Asi. Protože chvíli si připadal ukřivděně jeden, jindy zase kvůli něčemu jinému ten druhý.
No a tohle všechno se kupilo. Moje snaha existovat nějak symbioticky s domovem (kde tolik volnosti nemám), přítelem, školou a vlastními zásadami a koníčky (mým koníčkem jsou zvířata a můžu se jim věnovat jen doma, takže když mám nějaký čas mimo školu, nemůžu ho prostě všechen přidělit příteli mimo domov) vedla k tomu, že se hromadilo napětí, zklamání a celková nespokojenost. Přestože jsem se vždycky považovala za tolerantní, trpělivou a se smyslem pro humor, stala se ze mě protivná, přecitlivělá, netolerantní megera s manýrama tak 40-ti letý ženský. Naše hádky se začaly přiostřovat, padly mnohé hranice, které by měly ve vztahu asi zůstat stát (začali jsme si nadávat apod.). Všechno se pořád zhoršovalo a teď zjišťuji, že už mě tolik neláká ani líbání s ním a jiné intimnosti, které ke vztahu patří. Zkrátka ta negace prorostla už úplně všude.
Oba jsme už na hraně rozhodnutí se rozejít. Ale... Když si občas někde čtu, jaké problémy řeší jiní, říkám si, že se asi vlastně máme fajn. Je ke mně milý, jakž takž se snaží (změnil spoustu věcí, co mi vadily, i když teda až po tolika urgencích, že mě mezitím naplnily tou zahořklostí a přestala jsem za ně být ráda), není na mě zlý, nechlastá, nekouří, chce mi třeba při vaření pomáhat, není extrémní sobec, vždy si na mě najde čas. No prostě znám mnohem horší případy. A taky tuším, že by to mohlo být lepší. Spousta hádek je zbytečných. Kolikrát si říkám: "Nech to plavat, neřeš to, drž hu*u!" jenže nakonec si stejně rejpnu a už to jede. Nedokážu to ovlivnit. Ta jedovatost mě prostě sžírá, kazím pak i chvíle, které by mohly být fajn. V tuhle chvíli jsem já ten, kdo to kazí především. Ale nedokážu si pomoct.
Jedna část mi radí rozchod. Že to pak bude snažší. Že k sobě prostě nepatříme. Ta druhá mě ale brzdí. Máme toho už tolik, nechci celý ten proces podstupovat znova. A vlastně vážné problémy nemáme a ty, co máme, bysme asi mít nemuseli, kdybych nebyla taková pizda. Celý můj mozek je teď negativní. Štve mě rodina, náš byt, škola, lidi okolo, počasí, dokonce i moje zvířata. Co když chyba není ve vztahu, ale v mojí hlavě? Co když to s nikým jiným nebude lepší, protože si to kazím sama?
Oba to chceme zachránit, ale oba nevíme jak a máme pocit, že to nejde, že už jsme zašli moc daleko. Jsem zmatená. Nechci zahazovat něco potenciálně fungujícího, nebýt mojí zvrácené hlavy. Teď máme studovat ve stejném městě. Třeba se to zlepší, až budeme mít víc času spolu, možnost více aktivit a více společných témat. Ale pochybuju, protože můj mozek si v tom zase něco rozčilujícího vypátrá. Možná bych měla jít ke cvokařovi. Nebo se fakt rozejít. Nevím. Ale už na to všechno nemám moc sil, ten věčný boj mezi tím, co racionálně vím a co naproti tomu cítím a dělám, je ubíjející. Ach jo.
Poslat SZ
