Lze být vůbec šťastná?

Měla jsem podobné pocity jako ty... možná ještě horší. Topila jsem se ve smutku, depresích, připadala jsem si dokonce méněcenná a neužitečná. Ale po čase jsem pochopila, že to nejde, že mi život dává jakousi zkoušku. A je jen na Tobě, jak se s každodenními problémy popereš. Začala jsem chodit do divadla, našla si kapelu... dělám věci, které mě baví a díky nim jsem šťastná. Zkus si také najít zálibu, ve které se budeš cítit dobře. Mě třeba v jednom těžkém období po rozchodu pomáhal step aerobik. Výborně jsem se odreagovala a udělala něco pro své tělo máš přátelé/přítele?

Jde o pocit a ten si vytváříš jen ty sama

záleží co to u tebe znamená pocit "být šťastná " Hodně lidí zaměňuje pocit štěstí s materiálním blahobytem.

Myslím, že až se naučíš těšit z maličkostí budeš šťastná permanentně. A navíc bez špatných životních chvilek , bys ani nemohla pocítit jaké to je " být šťastná. "

Pre Diplomku, ale aj pre zakladateľku tohto vlákna:

Mám doma celú poličku učení od Osha, nechala som sa inšpirovať Danom Millmanom a jeho Cestou pokojného bojovníka, nadchli ma rozhovory s Dalai Lamom... Moj obľúbený spisovateľ Bret Easton Ellis a jeho vykreslenie plytkosti extrémneho materializmu mi tiež pomohli pochopiť kam až túžba po materialistických statkoch može viesť.

Pre mňa bola večná nespokojnosť a neuspokojiteľnosť životnou diagnózou - stále som sa za niečím hnala, a keď som to dosiahla, urobilo ma to šťastnou iba na chvíľu; neustále som dychtila po tom, čo nemám a unikala mi hodnota toho, čo mám. Trvalo to dlhé roky, kým som sa naučila radovať sa z prítomnosti, nech už je akákoľvek banálna a každé ráno ďakujem sebe a Šťastene, za všetko, čo mi bolo dané a čo som vlastným úsilým dosiahla.

Apropó, verím, že existujú notoricky nespokojní ľudia, aj ja som medzi nich patrila. Ale pokiaľ nezačneme u seba, zvonka šťastie nepríde. Svet okolo mňa sa nezmenil - iba som sa naučila dívať sa naň s iným pohľadom.

Pro moji rodinu a mě byl rok konec roku 2009 a celý rok 2010 ten nejhorší v životě.. Je to hrozně o tom si najít nový cíl do budoucna a vše si v hlavě urovnat.. Dokud člověka nepotká něco tragického, připadají mu banality jako nejhorší problémy.. Tím, že jsem ztratila jednoho z nejmilovanějších členů rodiny jsem si uvědomila, že problémy, které se mi zdály velké jsou úplně prkotiny! Dost mi také pomáhá si říct:" To je prostě život!" Naučit se žít s velkou bolestí v srdci není vůbec jednoduché, ale prostě musíš, co by to pak bylo přeci za život..

Reaguji na TerezkaZZ:
Není to vždy tak.
Mně vloni umíral tatík, ale prostě dalo se s tím tak nějak srovnat, měli jsme na to čas, i na rozloučení, smíření...a rok nato mě totálně zasáhla ztráta zaměstnání, ale tak, že bych tu reakci vůbec nečekala. A to bych si myslela, že ztráta otce bude větší darda, než ztráta práce. práci člověk může najít jinou, tátu už ne...
Někdy věci fungují nezávisle na logice. Teď mě třeba rozhodí některé maličkosti, a velké třískance jakoby zvládám líp.
Nevím, podle jakého vzoru to funguje, ale často prostě větší hrůza nevyléčí z toho, aby nás zasahovaly ty menší. Nějak se menšími kvůli tomu nestanou.

Lze být šťastná! Rozhodně nezoufej, Takové chvíle se objevit u někoho můžou a u někoho mohou být i dlouhodobé. Chce to jen se trochu jinak začít dívat na svět.
Když jsem nastoupila na vysokou školu, skamarádila jsem se tam s jednou strašně prima holčinou. Byla sice úplně jiná než já, ale byla fajn, milá a do teď mě nikdy nepodrazila a neudělala mi nikdy nic špatného. Když jsem ji poznala, byla to dívka, bez přítele, v Praze byla sama, rodinu měla daleko, neměla sebevědomí, bydlela na bytě se dvěma kamarádkami, které řekla bych neuplně vyhovovali. Byla zvláštní, tak bez elánu, ale přece jsem věděla, že ten elán v ní někde je. Měla chuť se přátelit, smát se a povídat si, ale i tak byla smutná. Byla sama. Já jsem plná energie, mám spoustu cílů, na svět se snažím dívat s nadhledem a s optimismem, i když je to někdy hodně těžké, a také jsem občas smutná, i když málo kdy, ale sáhněte si do duší, kdo z vás není nikdy aspoň na chvíli smutný. Když jsem si s touto kamarádkou často povídala, zjišťovala jsem, že nemá žádné životní cíle, jako by jí bylo jedno, co s ní jednou bude. Na vysokou školu, šla prý kvůli rodičům, protože to moc chtěli a doufali v ní. Bylo ji, tak nějak jedno, jestli tu školu dodělá, nebo ne. Byla to kamarádka a nechtěla jsem aby se na věci dívala takhle. Začala jsem jí říkat, jak je pro mne jako kamarádka důležitá a že ve škole, bych bez ni byla ztracená. Tohle jsem pak od ní mimochodem po nějaké době pak slyšela také. Myslím, že to že byla moje kamarádka a já ji to dávala najevo, byla asi jedna z věcí, co ji na škole trochu držela. Když jsme si pak s druhou kamarádkou povídali, jak to bude super, až zvládneme ten první nejhorší ročník a dostaneme se až do třeťáku, uděláme bakalářskou zkoušku a pak hurá na Inženýra, ona nám jen sdělila, že ona už v žádném případě pokračovat nebude, že půjde pracovat, že na to beztak nemá, a že proč mít Inženýra,... Rozhodla jsem se ji vnuknout mé přesvědčení, že "každý by měl mít cíle a za těma jít". Pokud si člověk vytyčí cíl, kterého by opravdu chtěl dosáhnout, a začne pro to něco dělat, budou to právě aktivity které ho budou bavit, protože to budou aktivity, které mu pomohou dosáhnout jeho cíle, a tím že bude dělat to co ho baví a to co pro něj bude mít smysl, bude šťastný! Tahle moje kamarádka se tedy zamyslela a dokonce i přišla na to, co by možná chtěla jednou dělat, začala se o to zajímat, k vánocům si od rodičů vypřála knížku, která se té tématiky týkala. Najednou začala mít elán a už po půl roce jsem od ní slyšela "Tak co, půjdeš také se mnou na ten Inženýrský obor : *****?" Najednou jako by na se na povrch vydral ten její elán. S obdivem mě poslouchala, když jsem vyprávěla, co jsem včera vařila pro přítele k večeři. Ona nikdy nevařila a můj elán do vaření ji fascinoval, navíc viděla, jakou to mému přítelovi dělá radost. Tak vytáhla z knihovny kuchařku, a začala se také učit vařit, protože teď už věděla, že pak bude stejně šťastná jako já, když uvidí, jak jejímu budoucímu přítelovi, který jistě jednou přijde, chutná. Sice občas bývala ještě smutná z toho, že nemá přítele a my obě s druhou kamarádkou jsme byli šťastně zadané a s příteli jsme dokonce bydleli. Na tomhle jsme ale také s druhou kamarádkou zapracovali, začali ji zvedat sebevědomí a vždy jsme ji s radostí hlásili, že po ní nějaký kluk kouká. A věřte, že jich bylo, hodně, ona jen sama byla trošku slepá. Nyní si našla přítele a je zamilovaná. Děláme spolu mimoškolní aktivity a konečně jsme šťastné všechny tři.
Nevím, jestli jsi mé myšlenky pochopila a pochopila jsi co jsem chtěla říct, ale pokud chceš být šťastná, vytyč si svůj cíl, a za tím jdi, věci tě začnou bavit, najdi si nějaké zábavné aktivity. Nebuď sama, musíš víc chodit mezi lidi, být s kamarádkami. A pokud máš přítele, poradím ti jednu věc, která mě dělá nesmírně šťastnou. Zaprvé to, že přítele mám a za druhé to, že každý den mohu myslet na to, že si ho jednou vezmu, postavíme si náš vysněný dům a budeme mít překrásné děti. Pokud jsi sama, zavři každý večer před spaním očka a mysli na to, že tvůj princ na tebe někde čeká a věř mi že čeká, tím jsem si jistá a za tím si stojím. Podle mého čeká na každou, jen je otázka času, kdy ji objeví. Představuj si, jak s ním jednou budeš mít krásný život a veř že ráno pak bude mnohem krásnější a ty vyjdeš do ulice s úsměvem na tváři a s chutí někoho ještě ten den v autobuse oslovit. Úsměv je totiž hned po krásné duši, to nejkrásnější co podle mého žena (dívka) má. A věř, že kluci, kteří za něco stojí, to vidí zrovna tak.
Pokud se nemáš komu svěřovat a nemáš nikoho, kdo by tě rád v tvých smutných chvílích podržel, ráda tě vyslechnu, protože vím, jak se někdy člověk strašně vypovídat potřebuje. Věř mi, že ta kamarádka s vysoké není jedná, které jsem se snažila vdechnout sílu, chuť do života a jiný pohled na svět. Po každé to zabralo

Reaguji na vendulinka123:

Přijde mi, že jsme na to úplně stejně, takže sama rozhodně nejsi.
Když se mně v něčem daří, beru to jako náhodu a pokládám si otázky, jak je to vůbec možné.
Spíš jde o to, že si asi špatnou náladu a neúspěchy samy přivoláváme

Reaguji na LucyLucia: nemám slov....nádherné!

Já vůbec nejsem nejmladší a ty pocity mám taky, jako že nemůžu být šťastná, protože se za chvíli něco třeba přihodí. Někdy se bojím vstávat, co zase den přinese, mívám úzkosti i při pátečním návratu z práce, jako by se něco muselo stát, když mám všeho dost a chci odpočívat. Přitom se něco stalo jen občas, a ještě to nebyly žádné tragédie, ale to špatné se mi strašně zapisuje do poměti, úrazy, nemoci, hádky. A za mnoho hádek jsem mohla já, třeba někdy při PMS úplně nepochopitelně vybuchnu kvůli blbině. Vůbec nesnáším slova "příhoda, náhoda, přihodit se", mám pocit, jako by někdo nahoře házel kostkou a dělal si s námi, co chce. Chtěla bych život bez příhod, radši nudu než příhody a různé zmatky. A nejhorší je, še se někdy lidé urazí, pohádají, nemluví spolu a je to třeba kvůli příhodě zvenčí a souhře náhod.

Reaguji na vosmajda: Chápu tě. Možná by ti pomohlo udělat ve svém životě nějaký zásadní krok. Říká se, že v partnerství přijde vždy po několika letech jaká si krize, kdy partnerům přijde, že je vše špatně, oba vybuchují až příliš bez důvodně, a najednou jako by život ztrácel smysl a štěstí se kamsi podělo. Chce to, ale aby člověk měl sám chuť to změnit a udělal společně s partnerem nějaký veliký krok. Často to může být například změna bydliště, nebo pořízení si nového miminka. Najednou je to taková změna, že zase přijde i jiné vnímání a vše se ve většině případů změní k lepšímu. Možná i ty by jsi měla udělat nějakou takovou změnu. Například změnit zaměstnání, nebo si začít plnit tvé dávné sny, jako třeba cestování, nebo výlet na chalupu se svojí nejlepší kamarádkou ze střední školy. Tohle jakoby do tvého života šťouchne, a jako dominový efekt se snad začnou pomalu měnit všechny věci, tvůj do teď strašně obyčejný a všechny život, plný pocitu, že život nemá smyl, začne být jiný, budeš mít lepší náladu,... Kdyby jsi si s přítelem/manželem pořídila miminko, určitě by to bylo úžasné a mnohé by to změnilo, protože už by jsi neměla ani čas, ani chuť myslet na to, že se v pátek po příchodu z práce může stát Člověk moc nesmí myslet na to, co se může stát, stejně jako nesmí myslet na to, co snad bude po smrti, nebo jak to že teď je teď, a že moje já je zrovna ve mě,...Už den do předu by jsi asi měla mít na další den vytyčený nějaký cíl, na ten se těšit a tím pak zapomeneš na všechny věci, co by se mohli stát, nebo jaký má život smysl, nebo jestli zle být vůbec šťastná. Takže závěr z toho je, že pokud jsi nepřijdeš šťastná, musíš něco ve svém životě změnit.

Taky mívám takové pocity... Jsem schopná být v jedné minutě strašně nešťastná, a v druhé šťastná. Občas si říkám, jak jsou všichni ostatní šťastní a spokojení, mají vztah atd. Jenže nakonec zjistím, že každý, opravdu každý ,,něco" má. Jasně, nedává to najevo, kdo ano, ale dle mého názoru má každý nějaký problém, nikdo nemůže být celý život dokonale šťastný, i když nám to samozřejmě tak může připadat. Já se snažím se těšit z maličkostí, třeba mám pochmurnou náladu, ale pak si řeknu - jéé, pozítří chceme jít s holkama po škole na skleničku, pokecáme, odpočinu si... A hned mám lepší náladu. Jasně, občas jsem jak šafářův dvoreček, připadám si si ošklivá, nemilovaná, hloupá, cokoliv... Jenže je to pomíjivé (pokud to není deprese vyloženě). Dneska jsem v jednu chvíli byla hodně moc nešťastná, ale přešlo to, je mi líp. Jasně, nikdo to nebude dokonalé, jednou jsme dole, jednou nahoře. Ale když už nepomáhá nic, trošku si začnu ,,nadávat" - stěžuješ si, že nemá přítele? Že ti někdo ublížil? Ale... Jsi zdravá? Máš milující rodinu, domov, peníze... Atd. A řeknu si sakra, přestat fňukat. No, někdy mám chuť se plesknout něčím po hlavě Ale celý život je sebezdokonalování, hledání se, ale nesmíme život prožít ve smutku, depresích, závisti a tak. Žijeme pravděpodobně pouze jednou, tak musíme žít, ne přežívat... Tak se mi to hezky napsalo, uvidím, až mi bude psychicky zle, tak si to přečtu po sobě

To já mám úplně stejně.. ale vím, že si za to můžu sama, kdybych chtěla a měla silnou vůli, asi bych byla šťastná, ale můj problém je v tom, že bych někdy chtěla slyšet pochvalu a uznání, že jsem šikovná ... nebo mě by ke štěstí stačilo, kdybych věděla, že jsem pro někoho nejdůležitější osoba na světě (myslím u kluka) ... Zatím jsem ten pocit nikdy nezažila.. a asi nikdy nezažiju... Kamarády nemám a nikdo takhle o mě nestojí, jako o kamarádku, když občas někomu napíšu, tak je to pořád dokola: "ne, díky už něco mám" , "nemám čas" atd. takže v tomhle už nemám sílu pokračovat, někomu se vnucovat..