Přítel a zvířata

Reaguji na bucinek07:
to snad nemyslíš vážně?...to by mě zajímalo,co tady tou větou myslíš?

já bych ale taky nemohla žít s někým, kdo nemá rád zvířata a žádné by domů nechtěl. Moje představa domu byla vždycky lidé a spousta zvířat a ted jich mám doma 12. Tedy zvířat.
Takže bucinek07 - vím jak jsi to myslela, sice jsi to napsala razantněji

Taky bych nesnesla chlapa, co nemá rád zvířata.

Tak to taky nesnáším.

Reaguji na eva60:

Naprosto souhlasím, že někdo netouží mít zvíře doma, neznamená, že nemá zvířata rád !

My jsme taky nikdy žádnou zvířenu neměli - mamina byla proti ( věděla, že starost by byla pouze na ní ) a jako dospělák jsem si s manžou pořídila Labíka - po vzájemné dohodě a konzultaci..On nějak velkou potřebu neměl, já velkou - chtěla jsem dogu , dnes je to senior, se kterým jsou velké starosti a pro nás je to člen rodiny...

Myslím, že ti tu nikdo nedokáže adekvátně odpovědět...Neznáme tvého přítele, nevíme jak se vyjadřuje - zda je to definitivní atd... Upřímně - nějak si nechci představovat povahu člověka, který dává ultimáta tipu - pes, nebo já...Pokud je to myšleno naprosto vážně, pak je to na pováženou...

Bruce78
tak jsem to myslela. Moji rodiče zvířata nikdy neměli, byli jaksi přesvědčení, že v paneláku to prostě nemá být. A taky je pravda, že před 40 lety byl pes na panelákovém sídlišti skoro rarita. Byla jiná doba. Taky nebyla péče o zvířata tak jednoduchá z hlediska žrádla a péče. Granule myslím ani neexistovaly, kočkolity pro kočky ani nevím.
Přesto, když sousedka přinesla autem sraženého psa, a musela na pár dní odjet pryč, tak ho rodiče vzali a postarali se.

Ultimáta bych taky brala na pováženou. Přítel možná nemusí zvířata ale měl by je přítelkyni tolerovat. A ne bud - nebo... Pak bude dávat ultimáta na další věci, opravdu bych zvažovala budoucnost.

Já měla stejný problém se svým bývalým přítelem, se kterým jsem několik let bydlela.
Nejdříve jsme spolu chodili, já měla dobrmana, pejsek to byl naprosto vychovaný, respektoval veškeré povely, naše soukromí, nikoho "neobtěžoval" a byl vděčný za každou maličkost (např.za puštění do postele - to dělal rád, vždy skočil ke mně do postele a ve chvíli, kdy jsem úplně usnula, se odebral na své místo - měl takový svůj gauč, který jsem mu pořídila). Když jsem s tím klukem začala chodit, moc mého pejska nebral, je pravda, že Larroušek to z něj cítil a také ho nevyhledával. Pak jsme se rozhodli, že si pořídíme společné bydlení. On koupil barák, a tak došlo na stěhování. Samozřejmě, že bez pejska bych nešla. Přítel přišel s návrhem, že pes bude jen v předsíni apod. Takže to jsem mu řekla, že to tedy ne, že do postele nám lézt nemusí, ale nebudu ho odstrkovat, protože hodnějšího a věrnějšího člena rodiny jsme mít nemohli. Nakonec to dopadlo tak, že se z nich stali neskuteční parťáci, Larry všude chodil za přítelem, když třeba něco dělal na zahradě, začali spolu i chodit ven. Po několika letech jsme začali rekonstruovat barák, takže jsme se museli na rok odstěhovat. Samozřejmě to byl velký problém, protože máma přítele nesnáší zvířata, takže řekla, že my u nich bydlet můžeme, ale pejsek ne. Což bylo pro mě nemyslitelné, takže jsem navrhla, že si najdeme pronájem, jenže to by bylo zase složité ohledně dojíždění na stavbu apod. Nakonec jsme skončili u babičky přítele, v jedné místnosti, ona i děda měla Larryho neskutečně rádi. Děda nemohl moc chodit a Larry ho hlídal, takže když tam jeden den přišel vykoupat dědu bratranec přítele, kterého Larry viděl jen dvakrát a chtěl dědu zvednout z postele a posadit, postavil se před postel a nedovolil pod výhružkou vrčení na dědu ani sáhnout. Nakonec jsme se přestěhovali do našeho "nového" domečku, nastalo pár vážný komplikací v našem vztahu, někdo nám po roce bydlení v "novém" otrávil Larryho a to už byla asi poslední kapka a my jsme se rozešli.
V současné době mám přítele, který neskutečně miluje mého "nového pejska", tříletou fenku zlatého retrievera, až mě někdy rozčiluje, že jí ve všem ustupuje, ona ho má "na háku". Ale jsou to prostě parťáci.
Nesnesla bych přítele, který by neměl rád mé zvíře, zvláště pokud se o něj opravdu staráš, je to vychované zvíře, uklízíš, aby nebyly doma chlupy a spíše slouží jako "Vaše dítě". Takže pokud nenastolíš pevné podmínky teď a nedohodnete se na přijatelném kompromisu již nyní, moc dobře bych to do budoucna neviděla. Já bych tedy už bez pejska být nemohla, je to společník do nepohody, zažili jsme a zažijeme spolu spoustu hezkého.

Ne, v žádném případě by to nešlo. Kdybych viděla, že případnému kandidátovi na přítele můj pes vadí ( btw. "čokl" říkám svojí malinké taky, tím bych se tolik neřídila ... ) , tak by nejspíš velice rychle ostruhal. To je docela zásadní rozkol v názorech .... A nechat si rozkazovat, jestli můžu mít psa nebo ne, to už vůbec ne.
Ale někdy chlapi můžou změnit názor, ten můj třeba vyhlašoval, že "nenávidí malé psy" , pro něj pes byl jenom vlčák nebo stafford - a z naší čivavy je od prvního dne, co jí máme naprosto ehmm ... poprdíkovaný a minule jsem zjistila, že pro ni dokonce uvařil

Jinak, takové soužití může být docela neradostné i pro samotného psa, pes cítí, když jej někdo nemusí .

Reaguji na AngelaX:
Jak jste to nakonec vyřešili?
Já bych se s životem bez kočky a psa nesmířila, na to už jsem dost "postižená".
Druhá věc je, že chlapi jsou kolikrát za "tvrďáky" a přehnaně se vyjadřují - můj táta patřil do skupiny těch, co prohlašovali "pes nebo já" a zvykl si . Milovník zvířat z něj není, ale o své kluky (= psi) se postará na 100%. No, ale do postele psi nepustil, tak s mamkou mají oddělené ložnice

Reaguji na Silvie OK: Bohužel to zatím vyřešené není Přítel si pořád trvá na svém a já taky. Bez zvířat se prostě neobejdu Zatím sice jednu fenku mám, ale je jí už 7 a pak bych určitě chtěla zase nějakého pejska. A také bych opravdu moc chtěla mít i tu CHS koček (moc se mi líbí mainské mývalí ). Už tedy řekl, že by pak mohla být jedna kočka, ale chce prý jen nějakou krátkosrstou, aby všude nebyly chuchvalce chlupů ( myslím si, že je to možná i horší než delší chlupy, které se díky těm chuchvalcům podle mě uklízejí lépe). Jen nevím, jak by pak kočku přesvědčil, že nesmí na postel, na stůl atd. No zatím máme na stěhování do většího společného bydlení ještě čas ( asi tak do léta), tak uvidím jestli změní názor. I když jak říká bentley11, není dobré ho tlačit do ničeho, co nechce...

Reaguji na AngelaX:
No, do léta času dost...
Kamarádka má chovnou stanici mainských mývalích, zrovna mají mačiatka
http://www.vesper-sk.eu/index.php?section=maciatka
Ale na CHS, to už chce spolupráci celé rodiny. No uvidíš, třeba se přítel promění v milovníka zvířat (nebo je alespoň bude tolerovat)

Reaguji na meridian: Přesně tak, beru pejska jako "moje dítě", ale on je odmalička prostě zvyklý brát zvířata jako nějakou věc, který má být maximálně někde v boudě nebo zavřený ve sklepě jako měli dříve jeho rodiče německého ovčáka. Mrzí mě, že když k němu Angie přijde a chce pohladit, tak jí jen řekne ať jde na místo a ani ji nepohladí

Reaguji na Silvie OK: No to jsou krásná koťátka, hned bych si vybrala

Reaguji na AngelaX:

Jo, tak přesně tohle mě u mojeho přítele taky hrozně mrzí.
Abych to uvedla na pravou míru - mám dva pejsky, ze začátku z toho taky nebyl moc nadšený, myslím že i trochu žárlil, ale teď už to toleruje (ví jak moc je to pro mě důležité a já ho v jeho zájmech taky nijak neomezuju), když je potřeba pomůže mi s nimi, akorát jsme se dohodli, že do ložnice teda ne-e, takže v podstatě super. Pejská má myslím docela rád, jenže mám ještě fenečku, je to opravdu hyperaktivní blázen, což mu hodně vadí, jenže ona je jinak zlatíčko, mazel, miluje lidi.....třeba sedíme na gauči u televize, ona za ním příjde, smutně koukne, chtěla by pohladit a on jí vynadá a pošle pryč . Vím, že nemá smysl mu něco říkat, prostě ji nemá v lásce a do toho ho nutit nemůžu, ale když pak vidím jak je zklamaná...

Kdyby mi někdo řekl "buď já nebo pes", bez rozmýšlení bych ho vyhodila. Nečekám, že to budou všichni chápat, ale já mám taky daleko radši zvířata než lidi, bez nich si svůj život absolutně představit neumím a ani nechci. Myslím, že se vždycky dá najít alespoň kompromis, ale ultimáta bych nesnesla.

Pod toto se podepisuji.

Řeknu Ti to tak jak to je. Mě by chlap tuhle větu neřekl. Ne protože by nemohl, ale v okamžiku kdy mi manžel řekl, že se mu nelíbí co mohou mé kočeny, řekla jsem mu, že si může vybrat. Kočeny jsem měla a jestli se mu to nelíbí, může jít. Já ho nedržím.
Vím jaká láska je a co vše člověk dokáže překousnout, ale co bych nikdy nepřekousla je žít s mužem, který nemá rád má zvířata.
Já respektuji, že je nemiluje tak jako já, že si nepřeje, aby se po něm promenádovali jako po mě, že po nich nebude uklízet atd. To vše je v pořádku. Ale co se týká toho kde spí a jiné, si rozhoduji já.
Mmch já se stěhovala k manželovi a jasně jsem mu oznámila, že se musí rozhodnout, buď jdeme všichni nebo nikdo.
Začátky byly trochu horké, ale jsem neústupná, takže manžel pochopil, že jsou věci přes které vlak nejede a kočeny, že on má svůj osobní prostor, který prostě nemají narušovat.
Co se týká spaní, protože já s nimi spím, měl na výběr, buď to bude respektovat nebo budeme spát každý jinde.
Jinak chtěla jsem pejska a respektuji, že manžel ho nechce, to je jeho právo, ale na zvířata, která tu byla dávno před ním, si tedy sáhnout nenechám kvůli žádnému chlapovi.