Být šťastný? A nebo "správný"?

Problémem je můj poměrně dlouhý vztah (3-4) roky, se kterým nevím co dál.

Ale pojďme na začátek. Začátek celého problému bych nejspíš situoval do období mých 15-18 let, období, kdy jsem měl opravdu problém se nějakým způsobem seznámit s jakoukoli slečnou. Což bylo poměrně paradoxní - protože jsem byl poměrně hezký, vysoký sportovec s velmi dobře zajištěnými rodiči. Každopádně to bylo období, kdy jsem si vypracoval jisté vlastní přesvědčení, že je na mně něco špatného. To se táhlo až do mých 18, kdy jsem tohle konečně nějakým způsobem prolomil.

Konec střední školy.. Období, kdy dle amerických filmů se každý kluk touží stát mužem (v ryze sexuálním podtextu). Mě se najednou začalo dařit plést hlavu snad každé slečně, se kterou jsem se dal do řeči. Rok minul a já šel studovat do Prahy (jsem z Ostravy). Zde opět přišla krize, na kolejích se se mnou opět žádná slečna pomalu nechtěla bavit. Netušil jsem proč a moje krize se vrátila.

Po půl roce poměrně frustrovaného pobytu v Praze jsem doslova vybouchl u zkoušek, což zapříčinilo můj návrat do Ostravy, kde jsem přišel na jinou vysokou školu, kterou jsem díky bohu již dokončil. V prvním semestru jsem se hned seznámil se slečnou (mou skoro současnou přítelkyní).

Díky tomuto seznámí jsem byl - skoro půl roku relativně šťastně zadaný. Poté už moje opojení, včetně růžových brýlí, rychle odeznělo. S tou slečnou - říkejme jí "slečna A" - jsem vlastně ani vztah začít nechtěl a popravdě těžko vzpomínám, jak se mi to vymklo z rukou. Několikrát jsem jí říkal, že vztah pro mě prostě není - a to doslova, hned na začátku.

Jak už jsem zmínil, ani nevím jak se mi to vymklo z ruky, ale najednou nás všichni začali vnímat jako pár - ve škole, mezi kamarády a po pár nepříjemných "načapáních" i rodiče. Důvěra a "šťastnost" šly od desíti k pěti.. bohužel, jen z mé strany. Slečna mi začala zakazovat chodit na jakékoli společenské akce, kde se objevovaly ženy, začaly jí vadit mé koníčky a zájmy - dokonce mi začala dělat scény kvůli tomu, že jsem v práci musel zůstat "přes čas". Což je paradoxní, protože domácnost živím já.

Před půl rokem jsme se dost ošklivě pohádali, protože to pro mě začalo být psychicky neúnosné - byl jsem vyčerpaný, začal jsem dělat vše proto, abych nemusel chodit domů. Slovně jsme se rozešli, kdy jsem jí říkal, že už ji nemiluji a prostě k ní už téměř žádné city nechovám (po 3 letech asi žádné nikdy nebudou). Respektuji ji jako člověka a ženu, ale vztah tohle pro mě není.

Po několika dost ošklivých ubrečených večerech a nějakém vyhrožování o sebevraždě jsem ji vzal zpátky (v současné době spolu bydlíme) a ona strašně slibovala jak se změní. Je to 5 měsíců a změna takřka žádná. Zase jsem se začal smiřovat s osudem když v tom teď přišla do mého života slečna, která popletla hlavu mě. A to je vlastně jádro tohoto příspěvku.

"Slečna B" je mým ztělesněním jak krásy, tak zájmů a koníčků - je zaměstnaná, velmi pracovitá, prostě přesně typ slečny, který by mi pomohl se rozvinout. Jak jinak, než taky zadaná. Dříve jsem do ní byl zamilovaný, ale tehdá o mě nestála. Pořádali jsme doma malou "oslavu" jen ve 4 lidech, právě s onou slečnou - shodou náhod je to kamarádka mé "skoro přítelkyně". Ale i přesto jsme se viděli po téměř 7 letech.

Problém vygradoval tehdy, když se její přítel trochu připil a já se slečnou B jsem měl čas povykládat si mezi 4 očima. Povídala mi spoustu věcí, které mi přišlo, že by asi nebylo vhodné úplně říkat - počínaje tím, že není úplně šťastná, přes věty jako, že má strach, že by zůstala sama, kdyby se s ním rozešla. Nějak jsem to vstřebal a snažil se jí podpořit, každopádně od té doby na ten večer myslím a popravdě řečeno nevím, co si o tom mám myslet.

A jestli mi tím slečna chtěla něco naznačit? Ta debata byla delší ale stále kolem toho samého - jsem nešťastná, bojím se, nevím co bude. A věta, která mi pořád zní v hlavě je tato: Vím, že jsi do mě byl zamilovaný..

Dilema které řeším je to, že když to teď definitivně rozseknu, nemluvě o tom, že se blíží vánoce a to dle mého názoru na rozchod není ideální čas, celé mé okolí mě bude vnímat jako "hajzla". Ale cítím, že tohle je cesta ke štěstí.

Takže jak už můj titulek píše... Být správný? Nebo šťastný?

Předem moc děkuji za Vaše příspěvky.. Třeba mi poradíte..

PS: Po několikátém přečtení jsem si uvědomil pár chybějících bodů. Není to první slečna, která se o mě za dobu trvání tohoto "vztahu" uchází. Nicméně je první, která mě přiměla uvažovat o tom, že dopady tohohle rozchodu za něco víc stojí - alespoň si to myslím. Uvědomuji si pravidlo 80/20 - a toto opravdu není situace, kdy bych hledal jednu malichernost, kterou současná slečna nemá.

Odpovědi, které hledám jsou na následující otázky - jestli má smysl, se v takovémto vztahu rozcházet? Popřípadě, jak to udělat citlivě? Myslela tímto rozhovorem slečna B něco více? Nebo je to jenom moje kvílející ego? V případě že ano, jaká by byla adekvátní reakce? Jsem poměrně zásadový člověk, takže nevěra, či nějaké jiné společensky či osobně nepřijatelné excesy pro mě nejsou východiskem.. Rád bych u ní zanechal stopu takovou, že z mé strany by zájem byl.. na druhou stranu nechci onu pomyslnou hranici překračovat, minimálně dokud jsem takto "zadaný" (formálně jsme se před půl rokem rozešli, ale pořád spolu bydlíme a bohužel i občas spíme). Psát jí? Nebo to nechat volně..? Moc příležitostí se vídat nemáme.. Díky ještě jednou..