Je mi 27 let, s manželem jsme spolu 4,5 roku. Už kolem Vánoc jsem se potýkala s krizí, která pramenila především z mé vystresovanosti z práce (taky jsem zde psala deníček)...je to práce mých snů, a ta vystresovanost stále trvá...ale už jsem pochopila, že to není moje vina, šéfová je evidentně na antidepresivech a svoje náladové pády si kompenzuje iracionálními reakcemi na práci mou i mých dvou kolegů. Za poslední týden se mi toho semlelo v hlavě tolik....
Před týdnem mi trhaly moudráky, nepříjemná operace, tři dny jsem ležela s oteklým obličejem a v tom ležení jsem si zalistovala starými deníčky, vzpomínala jsem na dobu na gymplu a do toho mi z ničeho nic napsal kluk, mladší než já, se kterým jsem v době maturity prožila velmi vášnivou aférku....přes massenger jsme si spolu zaflirtovali, pobavilo mě, že si vzpomněl zrovna teď, a on vyrukoval s tím, že teď bude týden pobývat tady kousek od nás a že bychom se mohli potkat na kafe...dost mi to polechtalo ego....ale nějak jsem se do toho vzpomínání zanořila a začala jsem si uvědomovat, jaká jsem byla, jak žiju teď...jen práce, o víkendu stavba domku (stavíme celý s manželem sami), málo sportuji, i jsem trochu přibrala.... nějak si nepřijdu atraktivně.... bydlím tady cca 200 km od svého rodiště, nemám tu moc přátel, spíš společné s manželem... vlastně mi nejdřív vyhovovalo mít náročnou práci, vyplnila jsem tím volný čas...
Uvažuju, že z práce odejdu, je to sice vysněné místo, ale peníze nic moc a požadavek abych byla k dispozici defakto pořád, to prostě nedávám...
Včera u nás byli přátelé na večeři, popíjelo se, manžel to trochu přepískl, nechala jsem ho spát v ložnici a šla jsem do obýváku, dost chrápal...ráno jsem ho našla poblinkaného v posteli....kocovina jako blázen...ležím celý den u televize, jsem naštvaná, že nejsme na stavbě a když už tam nejsme, tak že si nemůžeme nikam vyrazit...stavba mi nevadí, ale už mi po tom roce, co stavíme, už mi to pochopitelně leze trochu na mozek...no a jak jsem si tak o všem přemýšlela, úplně mě nadchla myšlenka s tím "kamarádem" z minulosti si večer vyrazit, připadat si atraktivně, být jako dřív, bezstarostná bohémka, ne upracovaná, bez zájmu....
Vyděsilo mě to, nechci své manželství ohrozit, můj manžel je pro mě vším, nevěra je to poslední co bych mu chtěla udělat, ale už jsem v minulosti už jsem v takové situaci byla (nespokojenost ve vztahu, nevěra, užívání si pozoronosti jiného, následoval rozchod, totální překopání života)...
Bojím se sama sebe, svým myšlenek, abych nějakým řešením své vnitřní nespokojenosti nezničila to, co mám a čeho si asi v tuhle chvíli nedokážu naplno vážit....
Vlastně moc dobře vím, co bych chtěla...zase chodit do fitka, čas od času jít nějakm zapařit, jet s manželem na dovolenou, v práci být v pohodě, chodit včas domů a mít tu práci ráda....ale nevím vůbec, za jaký konec to uchopit....
Nechala jsem si vyndat tělísko, o dítě se vyloženě nesnažíme, ale když by přišlo, bylo by to fajn....ale jestli se nedám do kupy před případným těhotenstvím, tak to bude všechno ještě horší...
Pokud si někdo dočetl můj výlev, tak děkuju a za případný příspěvek děkuju ještě více....
Poslat SZ
) , ale pokud jde o manželství a společný barák, tak bys taky mohla zaplatit trochu přivysokou cenu : on by si nezávazně a bohémsky , jak píšeš, povyrazil - a tobě by se převrátil život ne zrovna k lepšímu. Navíc to, že si připadáš trochu míň sexy ještě není důvod, abys okamžitě utíkala, když si někdo pískne. Co že si tak najednou vzpomněl ? 