Ahoj všichni,
po dlouhé době cítím potřebu se nějak vypsat a zajímal by mě váš názor na danou věc. Jsem už tři roky sama, spokojená, samostatná, hodně cestuju, mám koníčky, přátele. Nevyhledávám žádný náhodný známosti na noc. Jsem vážně šťastná, ale sem tam, opravdu minimálně, ale přeci, si říkám, že bych možná chtěla s někým ten život sdílet. Prostě začít vztah. Mám spoustu takových platonických lásek. Vždycky mě někdo zaujme, ale často je třeba zadaný nebo zdaleka a vlastně mi nevadí, že to nevyjde. Když už se ale začíná ten dotyčný začne mít trochu vážnější zájem, najednou hrozně cuknu. I když mě něčím ze začátku zaujal, dokážu si vymyslet tisíc důvodů, proč se na to vykašlat a radši tomu ani nedat šanci. Teď momentálně se mi něco rozjíždí s jedním povahově fakt skvělým týpkem, ale zas si říkám, že se mi vlastně moc nelíbí vzhledově. A že je z druhýho konce republiky a já svoje Brno přece miluju. NO jsem pitomá. Je mi 27, takže ne ještě tak moc, ale ani málo. Cítím trochu tlak od mámy,která se vyptává na kluky apod. Rozčiluje mě to. Asi bych někdy chtěla manžela a rodinu, ale zároveň je mi to strašně vzdálené. Nechci se vzdát své samostatnosti a svobody, podřizovat se někomu, ale zároveň by bylo fajn mít takovýho stálýho parťáka na všechny výlety, někoho, na koho je spolehnutí. Vlastně nevím, čeho se bojím. Nemáte někdo podobnou zkušenost? Co vám třeba pomohlo v tom, abyste se překonaly a prostě to s někým riskly?
Díky za všechny názory