Chci i nechci vztah

Jak jako překonaly? Pokud chceš s někým konkrétním být, tak se přece není potřeba překonávat, spíš máš co dělat abys vydržela chvíli bez něj Prostě ses dosud nezamilovala tak, aby ses byla ochotná bez jakýchkoliv problémů a pochybností vzdát vlastní svobody. Podle mě máš ještě čas, akorát bych se bála, že čím budu starší, tím hůře budu zvládat změnu, kdy dosud bylo všechno podle mě a najednou nebude. Zas když najdeš toho pravého, určitě se přizpůsobíš ráda. Kvůli tomu že ti utíká čas, bys chtěla jít do nějakého pseudovztahu z rozumu? To určitě ne.

Vůbec se nestresuj. Až to přijde, tak to přijde. Tyhle pocity máš jenom proto, že na tebe tlačí mamka, okolí....je to tak ve společnosti běžné, že k té třicítce už se "každý" usazuje. Jenže ty to tak ještě nemáš no....Nic si z toho nedělej. Až se to v tobě změní, tak to sama pocítíš a až se zamiluješ, nebo najdeš toho opravdu pravého, tak všechny ty obavy půjdou stranou a najednou to všechno půjde tak přirozeně a ani si neuvědomíš, že děláš kompromisy nebo se přizpůsobuješ, i když jsi to dříve odmítala

No, já vím, že zní hrozně ten výraz "překonat" říkala jsem si prostě, jestli třeba něco nedělám špatně, že vědomě zařazuju zpátečku a vlastně k tomu není důvod. Právě z toho mám trochu obavy, že čím dýl budu sama, tím hůř se mi z toho bude odcházet.
Ale jestli to je tak, jak říká Lillitha, jsem klidnější přijde mi to prostě tak dávno, co jsem někoho měla vedle sebe, že si to už nějak nedovedu představit

Co s tím? Nic ... neděláš nic špatně , pokud to tak cítíš tak se nevázej . Až přijde ten pravej opustíš tu svoji svobodu s velkou chutí a ráda to mi věř

já byla vžycky proti vztahům a děsila jsem se toho, no ale v 17 jsem potkala toho pravýho a postupně měnila názor, jsme spolu 7 let, žijeme a jsem nejvíc spokojená, teda šťastná a už bych neměnila a na vztahy jsem skutečně nikdy nebyla. Navíc i se vztahem můžeš mít svobodu, té bych se nevzdala nikdy.

naco riskovať, ked si takto spokojna?

preco musi byt niekde dane, ze kazdy musi mat vztah, rodinu atd?
ja sice vztah mam dlhorocny, ale tiez som bola dlho sama a uplne mi to vyhovovalo, dokonca by som si to aj teraz vedela predstavit (kebyze nemam vztah)
proste nehladala som si vztah s tym, ze musim niekoho mat

a myslim, ze vela ludi, co nevedia byt sami a musia vkuse hladat nejaku znamost, ti tento pristup zavidia, lebo si sposobuju len sklucennost

a z toho co citam, vidim, ze mas zaujmy, co ta naplnaju, tak nechapem, co riesit

Ahoj,hele já mam to samý.
Akorát mi je 32,takže ještě tlak a blbý dotazy od okolí,kdy jakože budu mít dítě atd...Mám skvělou práci,která mě baví a skvěle živí,vlastní byt-krásně zařízenej,na dovolený jezdim co 2-3 měsíce,nic mi nechybí.akorát jak píšeš,přesně,čas od času jsou chvíle,kdy si říkam na co mi to všechno je,když jsem sama.Dopisovala jsem si přes seznamku s pár klukama,svěřili mi celý život a já jim ten svůj, a pak to přišlo-prostě jsem cukla.Nějak jsem se zalekla, a přestala reagovat.Byli to češi v zahraničí a já potřebuju mít někoho tady vedle sebe,každý den a řešit všední strasti a slasti.A tímhle by to byl jen vztah na dálku a těch jsem už pár za sebou měla a několikaletých.Taky vlastně nevím co chci,na jednu stranu nechci nic měnit ale na druhou jo.
Je teda taky fakt,že jsem náročná a najít ve svém městě někoho takového je docela těžké.Mám své nároky a jen abych "jakože"nebyla sama,tak nechci slevovat.Taky když mám kolem kamarády a vidim jak se chovají ke svým holkám,taky bych si přála někoho takového,jak je obletují a miláčku sem a miláčku tam,nemám totiž moc dobré zkušenosti a jsem opatrná.Ale co jsem si už vyjasnila je,že co mě čeká,mě nemine,a rozhodně nemá cenu nic lámat přes koleno.Mamka taky do mě hudruje,že taková šikovná a hezká holka,je škoda aby byla sama,ale mě se to i líbí,mám víc času na sebe,na práci,rekonstrukci bytu atd.Takže tak za mě

Vykašli se na nějaké tlaky okolí a instrukce, "jak by to mělo být". Co se má stát, to se stane - a věř mi, že až potkáš někoho, kdo ti "sedne", tak to přehodnotíš Do té doby se řiď výhradně svým rozumem. Dneska je taková doba, že všichni jakože potřebujeme nějaké rady, kouče a bůhvíco, plný internet článků a návodů typu tohle jezte, tamto nepijte - takhle si čistěte zuby, takhle šoustejte - je vám třicet, tak dělejte tohle a je vám čtyřicet, tak nedělejte tamtohle, ... atd. Není potřeba se tím nechat znechutit . Pak jsou tady dokola deníčky typu "je mi 25 a ujíždí mi vlak".

akorát bych to nenazvala "skľúčenosť", ale neschopnost dobře vycházet sám se sebou

Já bych to viděla možná trochu jinak než holky. Nebojíš se zklamání spíš a nevytváříš obrannou bariéru? Já to tak totiž měla (a cítila jsem se fakt šťasná!) a pak přišel někdo, kdo mě ukecal a prostě se nevzdal ani po mým ne. A jo, užila jsem si s nim dost bolesti. Ale asi ani přesto nelituju. Krásný to samozřejmě bylo taky. Teď už jsem půl roku sama a samozřejmě jsem nechtěla hnedka jít do vztahu s prvním jen abych nebyla sama. Ale teď mi už pomalu ten vztah chybí... Je krásný neusínat sám, společně prolenošit sobotu atd... Prostě je škoda si tohle odpírat.

Co tomu příště dát trochu víc šancí a necuknout hned? A když to ani po nějaké době nebude ono, tak si samozřejmě neříkat, že se změní atd... A prostě nenutit se zůstávat, když to tak nebudeš cítit. Jen neutíkat preventivně.

Ale jsem na druhou stranu ráda, že jako single nejsem exotka. A že je nás víc a je to úplně v pohodě.

Tak já to vezmu z jiného soudku než holky tady. Ono je otázka, proč jsi tři roky sama a co tomu předcházelo, jestli si neneseš sebou pořád bolest nebo strach z a do dalšího vztahu. Jestli ne, je to podle mě ok a do ničeho by jsi se neměla nutit. Myslím, že člověk má prostě období, kdy potřebuje a chce být sám, třeba zrovna po rozchodu a vyhovuje mu to, protože to sebou nese výhody. Ale ze zkušenosti si myslím, že by u holky tohle období nemělo trvat moc dlouho. Vidím to na svých kamarádkách, které buď bydlí dlouho samy nebo i když mají partnera, nebydlí spolu. A jim to vyhovuje a pak vlastně nedokážou s tím partnerem fungovat, protože jak zapšklí dědci jsou zvyklé na to svoje a vztah je o kompromisech. Já bych se začla být tebou trápit až ve chvíli, až mi ten vztah, ten druhý člověk bude chybět. Sama si ho přitáhneš, protože na něj budeš připravená nebo si můžeš dopomoc seznamkou nebo chozením mezi nové lidi. Ale určitě bych se do toho nenutila. Myslím, že je lepší být se sebou srovnaný a vyrovnaný a rodinu založit kecnu ve třiceti něco, než mít dítě v devatenácti a být v lepším případě rozvedená. Nezastávám názor, že je lepší být s někým než s nikým.

Jak píše Rebarbora a Nicoffee, já bych se snažila odhalit příčinu toho, proč 'chceš a nechceš' vztah a proč vyhledáváš muže, kteří jsou nějakým způsobem nedostupní. Protože z toho, co píšeš, nevyplývá, že vztah nechceš, ale spíš, že se ho bojíš. Už to, že ho vnímáš jako ztrátu svobody a podřizování se o lecčems vypovídá. Špatné zkušenosti nebo naopak jejich nedostatek?
Taky jsem byla dlouhou dobu sama, spokojená, ale můžu ti říct, že s přítelem jsem teď daleko spokojenější a někdy je fakt potřeba jít proti instinktům a bojovat s vlastními předsudky a obrannými mechanismy. A čím dýl je člověk sám, tím to jde hůř.