Nacházím se momentálně a poslední dobou na zvláštním bodě, kdy nevím, kudy kam. Každý den mám ze svého zaměstnání zvláštní pocity.
Jsem v práci takřka neustále, pracuji tam přes půl roku, jednak celý týden v průměru 8 hod/denně + 20hodin měsíčně za dva víkendy (což mám zaplacené lépe, jako přesčas, ale je to v podstatě "povinné" v práci být.) Práci mám slušně zaplacenou, nedojíždím daleko, ale vzhledem k tomu, že jsem na pozici tel. operátorky v call centru, je práce psychicky velice náročná. Volají mi vesměs pouze starší lidé a většinou naštvaní a hodně nepříjemní. Vše se snažím při položení telefonu vypustit zase z hlavy ven, ale stejně mám pocit, že se všechna zlost na druhé straně drátu přenese na mě a kupí se ve mě. Lidé se s vámi baví také úplně jinak, než když se vám musí dívat do očí..
Každou směnu jsem cca v polovině psychicky tak nějak už úplně vyčerpaná. Kolikrát držím slzy a jsem ve stavu, kdy bych tam se vším třískla, poslala absolutně všechny do pr.... a prostě odešla navždy pryč. Když se z toho vyspím, jsem ráno zase nadšená a do práce se dokonce několikrát i těším. Mám v sobě neskutečně smíšené pocity. Do toho vztahy na pracovišti určitě nejsou nic skvělého, ale to asi nikde. Máme tu vztahy založené na bázi faleše a přetvářky, jsme asi čtyři ženské a občas si vyměníme názory, z čehož je jedna naše vedoucí. Občas mám averzi. Vidím každý den stejné lidi, nevěřím jim nos mezi očima, práce je ubíjející a náročná, kord teď v období léta je práce opravdu hodně a vzhledem k tomu, že mají dvě kolegyně dovolenou, máme práce dvakrát tolik. A zvládnout jí musíme. Práce může člověk udělat sebevíc a jakmile se objeví malá chybka, celá předešlá snaha je ta tam. Když se na to celé, na všechny své pocity podívám jako na celek a pročítám si příznaky syndromu vyhoření a sleduji videa a dokumenty, vidím se v tom. Jsem poměrně mladá a neumím si nejspíš ještě určité věci nebrat osobně, zavřít za sebou v práci dveře a zapomenout na ní. Asi za to může i to, že mi ve volnu párkrát po práci zavolala šéfová, kde jsem ten den udělala chybu a ona ji našla až po tom, co jsem odešla už domů. Člověk je pak permanentně ve stresu i ve volnu. Mrzí mě, že se tak cítím. Je to xkrát silnější, než to, že je práce hezky zaplacená a jinak si nemohu na nic stěžovat. Ale co je víc? Plno lidí mi řeklo, že celkově práce telefonní operátorky se nedá dělat dlouhodobě , že z toho člověku začne hrabat. Bojím se, aby mě to za chvíli psychicky nezničilo. Není problém ve mě? Vydrželi byste takovou práci? Volna moc nemám na pořádný odpočinek, kolektiv v práci mě už vyloženě nebaví a obtěžuje a moje práce mi přijde nedoceněná a tak nějak o ničem. Vyslechnout si nadávky a jít zase domu (s nadsázkou). Na druhé straně jsou velice hezké peníze a práci mám skoro u baráku..
Nevím, co dál. Říká se, že v každé práci je něco.. Vůbec nevím, co je správné - zda si práce vážit a být ráda za peníze, které si zde vydělám a prostě to nějak vždy přežít a nebo se na to vykašlat a odejít, nebát se změny (ačkoliv nemám moc ráda změny a zůstávám radši tam, kde jsem zvyklá.) Zažily jste někdy něco podobného? Stejné pocity ze svého zaměstnání? Odešli jste/zůstali?
Mockrát děkuji za Vaše názory..
Poslat SZ
Galerie obrázků
Opilí chlapi, protivný paničky apod.. 
. A taky všechno zlý je k něčemu dobrý, ale to pochopí člověk až po letech,že měl nějaký blbý období, ze kterýho se mohl zbláznit a nevěděl jak z toho ven, a ono to pak nějak dopadlo a v něčem ho to posílilo a že to tak mělo být. Ale to ukáže až čas. 
