Již nějakým 6 rokem žiju se svým stávajícím partnerem, z toho 3 roky v manželství. Zpočátku to byla láska jako trám, manžel se mi moc líbil, rozuměli jsme si... Jenže nám vztah zkomplikovaly rozličné sexuální problémy, citově jsme se odcizili. Dělali jsme poslední rok na společném projektu a velmi jsme se na tom hádali, došlo i k tomu, že mně nazval p*čou, to byla pro mně poslední kapka.
Před 4 měsíci jsem v čase této krize potkala jiného muže - dělá ve stejném oboru jako my, ale už nějaký ten rok a jde mu to. Moc jsme si od začátku sadli, smáli jsme se, povídali si. Jenomže on měl snoubenku, tak nás ani nenapadlo, že by za tím mohlo být něco víc. Jenže pak jsme si začali psát skoro nonstop. Zjistili jsme, že si hrozně rozumíme, sám mi řekl, že si nikdy takto s nikým nerozuměl, ani s kamarády. Navíc se mu hrozně líbím.
No samozřejmě, že po čase jsme si spolu začali i sexuálně a byla to další oblast, ve které jsme si velmi sadli.
Nicméně - on celý čas měl ze všeho výčitky a pořád říkal, že miluje i svoji snoubenku. Začalo se to lámat před měsícem. To jsme už opravdu cítili, že jsme svoji soulmates a měli bychom být spolu. Domluvili jsme se, že se doma rozejdeme. Já jsem byla víceméně přesvědčená, protože ten vztah mi hodně otevřel oči. Jasně, jsou to růžové brýle, jenomže milenec je oproti manželovi hodně otevřený, mám pocit, že s ním můžu mít krásný život. S mužem je to dlouhodobá krize a hlavně nemám pocit, že by se dala vyřešit nějakou změnou z jeho strany, nevyčítám mu to, ale je hodně introvertní a nemyslím si, že by se uměl změnit.
Každopádně. Oba jsme s milencem doma řekli, že se chceme rozejít, v mém případu rozvést. Partneři to samozřejmě nesli nelibě, v jeho případě padlo i pár facanů - za podvádění. Jeho snoubenka si vůbec nevšimla, že má s někým již 4 měsíce poměr - možná proto, že byla půlku času někde pryč. Můj muž viděl, že se s někým tak intenzivně bavím, ale nedošlo mu, jak je to vážné, myslel si, že je to jenom dočasná krize. Taky brečel, že o mně nechce přijít, ale upřímně jsem mu řekla, že si nemyslím, že by se rozdíly mezi námi dali překonat a opravdu jsem se zamilovala jinde.
Pár dní jsme byli s milencem spolu, ale cítila jsem, že je z rozchodu hodně zdrcený a neříká mi všechno. Pak jednoho dne se přestal ozývat - ráno jsme se pak potkali a řekl mi, že se se snoubenkou potkal a nemůže ji opustit, prý ji pořád miluje.
A ona je ochotná na všechno zapomenout a vzít ho zpátky.
Byla jsem zdrcená, pak jsme o tom 4 hodiny mluvili, objímali se - říkala jsem mu, že ale není v pořádku, že se zamiloval do mně, pokud by jejich vztah byl silný - on má pořád pocit, že to u nich vlastně bylo všechno v pořádku, tak ji nemůže opustit.
Nakonec mi řekl, že potřebuje pár dní osamotě, nemůže jen tak vyměnit jednu ženu za druhou. I když jsme si řekli, že si nebudeme psát, večer jsme si opět psali a rozebírali to. Byl z toho celý špatný a moc mi děkoval, že se nezlobím za to, co udělal.
Je zmatený a neví co dělat. Myslím, že racionálně ví, že se k sobě hodíme mnohem líp, ale nemůže zahodit vztah se snoubenkou a jakmile se s ní rozešel, všechnu zamilovanost a věci co zažíval se mnou přerušila bolest ze ztráty lásky (kterou logicky my dva za ten krátký čas nemůžeme mít tak silnou jako se snoubenkou).
Ani vlastně nevím, kde je pravda, je dobré rozbít starý, no funkční vztah pokud oba cítíte, že se k sobě hodíte mnohem víc?
Co bych měla dělat, pokud chci být s ním?
Poslat SZ
Galerie obrázků
Hehe, tos hezky napsal. 
Mně po těch pár mých životních zkušenostech přijde, že nemá cenu škatulkovat, chlapi jsou takoví, ženské jsou takové... Je to člověk od člověka a určitě i chlap se může takhle ne zrovna racionálně pobláznit. 
