Už dlouhodobě nezvládám to, jak žiju. Budu se snažit všechno nějak stručně a výstižně shrnout.
Začíná a koření ten problém možná u toho, že jsem celý život sama. Jako izolovaná od lidí. Lidi se se mnou nikdy moc nebavili, na základce jsem si prošla šikanou. Mám jedinou kamarádku, ale moc často se nevídáme. Někdy mám pocit, že na mě docela i kašle. Když chci jednou do měsíce, někdy ani to ne, zajít na kafe, dost často se najde nějaká výmluva. Nechci kolem sebe plno kamarádů, jak to někteří lidi mají. Mě by stačilo mít kolem sebe opravdu jen pár dobrých kamarádů. Je mi 21, lidi v mém věku už dávno chodí ven a baví se, mají nějaký sociální život, kamarády a vztahy. Zážitky, vzpomínky, lidi kolem sebe. Tohle všechno šlo nějak mimo mě. Čas trávím sama doma, každý den, každý týden a měsíc, celý rok. Neznám ten život "tam venku".
Přítele jsem samozřejmě taky nikdy neměla. Ani náznak nějakého vztahu, ve svém věku nemám jedinou nějakou zkušenost. Ani jsem se nelíbala, nic. Mrzí mě, když vidím, jak se kluci kolem holek motají. Mě si kluci nikdy nevšímali, ignorovali mě, natož aby mě někdo někam pozval nebo se o mě nějak snažil.
Na to navazuje to, že nejsem moc hezká. Mám hodně pochroumané sebevědomí, nevěřím už tomu, že bych se nějakému klukovi mohla líbit. Začínám se pomalu smiřovat s tím, že vztah nikdy nezažiju a budu celý život sama. A to mi za chvíli bude 22. Nerada se na sebe dívám do zrcadla nebo na fotkách, připadám si hrozně ošklivá.
Nemám žádnou sociální fobii ani nic podobného, moc ráda bych chodila ven. Ale lidi mě mezi sebe neberou a nikoho nezajímám. Zkoušela jsem seznamku, ale tam mi nikdo normální nenapsal (nabídky sexu, staří chlapi, atd...)
Někdy mám pocit, že by bylo lepší to všechno skončit. Nevím, co je u mě tak špatně, že se nemůžu začlenit mezi lidi. Mít obyčejně pár kamarádů, zajít občas ven a třeba si časem najít vztah. Něco, co je naprosto běžné a většina lidí v mém věku to má dávnou za sebou. Já už takhle asi dál nemůžu....
Poslat SZ
Galerie obrázků
Ono je jednoduché (a dojisté míry správné) napsat "Nefňukej a něco pro to udělej.", ale mnohem důležitější je člověka pochopit, projevit empatii a najít příčinu, proč jsou věci tak, jak jsou.