Nevěrou jsem si zničila život

Je mi 32. Když mi bylo 24, vdala jsem se – asi unáhleně a za prvního kluka, kterého jsem v životě poznala. Manžel je z USA, několik let před svatbou jsme vedli vztah na dálku, protože jsme museli dostudovat atd. Ani jeden jsme předtím s nikým jiným nechodili. Trávili jsme každou volnou minutu spolu, žili jeden pro druhého, říkali si všechno. S odstupem to vidím jako takovou dětskou lásku. Ale byl to krásný vztah, a to asi i proto, že jsme hodně dlouho nemohli být spolu. Trávili jsme spolu noci na Skype, psali si maily, dopisy… Byli jsme si vzácní, těšili se na sebe, pokaždé dělali naprosto všechno spolu, neviděli chyby toho druhého… Pak jsme se po letech vzali, abychom mohli být spolu trvale, žít ve stejné zemi, bydlet spolu. Svatba byla logický krok – bez ní by jeden v zemi toho druhého nemohl zůstat déle, než pár týdnů, natož pracovat. Vzali jsme se narychlo a bez příprav, i když mi to rodiče rozmlouvali s tím, že se k sobě nehodíme, že nebudu šťastná – viděli to, co já až teď po letech. Tenkrát jsem si nic neuvědomovala, milovali jsme se. Skončili jsme školu, on se ,,obětoval‘‘ a přestěhoval za mnou do ČR, protože jsme tu ve stejnou dobu oba našli práci. Nechal tam rodinu, kamarády a začal tady od nuly. Bylo to těžké, ale zvládnul to, naučil se perfektně česky, v práci se vypracoval na dobrou pozici… Ale to, co od začátku vypadalo na ideální vztah, se začalo hroutit. Zřejmě tím, jak jsme spolu začali žít každodenní život, jsem začala vidět jeho chyby. Dřív, když jsme byli spolu, bylo to vždycky na pár týdnů, cestovali jsme, bavili se a těšili se, jak jednou spolu budeme navždy. Ale jak to nastalo, já si pomalu začala uvědomovat, že je jinde než já. Uvědomila jsem si to, když jsme začali řešit takový ty každodenní problémy… něco zařídit, rozhodnout, spravit. Takový ty věci, co ,,běžně‘‘ dělá ve vztahu chlap. Všechno bylo na mě. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem si to uvědomila, ale stal se z toho obrovskej problém. Kámen úrazu je v tom, že v něm nevidím chlapa a asi z něj nemám respekt, jaký bych měla mít. Jinak bych neudělala to, co jsem udělala - ještě se k tomu dostanu. Tyhle jeho ,,nedostatky‘‘ byly částečně dané tím, že přišel do nové země, začínal od nuly, neznal jazyk, je z jiný kultury… to všechno vím. Jenže k tomu se přidalo ještě to, že on je docela hodně netechnickej, nepraktickej typ, často ztracenej ve věcech, který ,,běžnýmu Čechovi“ přijdou jako samozřejmost, když to hodně zobecním - a je to také to, proč mě moji rodiče od života s ním odrazovali. Kvůli tomu jsem byla a pořád musím za toho ,,chlapa‘‘ být ve vztahu často já. A asi i právě kvůli tomu mi v uplynulých letech nepřišlo na mysl mít děti, asi už tenkrát jsem povědomě měla strach, že bych se sama starala o další dítě. Protože často jsem v něm viděla asi právě přerostlé dítě, o které se musím starat a ne chlapa, co je mi oporou. Jenže tenhle pohled je špatně a vztah tak fungovat nemůže a já nevím, jak to změnit. Nechci, aby to vyznělo tak, že je úplně neschopnej a nemá žádné klady. Naopak, je to ten nejhodnější člověk, kterého jsem v životě poznala a nikdo se pro mě nikdy neobětoval víc než on. Jenže já jsem prostě taková mrcha, že si toho nevážím a vidím hlavně jeho limity a to, že se mnou v některých věcech nedokáže držet krok. Je to dané hodně taky prostředím, ze kterého pochází. Nevím, jak to vystihnout nejlíp, jednoduše - jeho rodina žije hodně odtrženě od reality, jsou ztracení ve vlastním životě a přežívají tak, že když mají ze dvou špatných rozhodnutí vybrat jedno, vyberou třetí a ještě horší, pro většinu lidí nepochopitelný. Tím se dostávají neustále do obrovských problémů a nebyli nikdy schopní poskytnout svým dětem oporu. Manžel se od toho dokázal oprostit a neskutečně na sobě zapracoval, aby byl jiný, než jeho rodiče a uvědomuje si, co u nich doma bylo a je špatně. Udělal obrovský pokrok a hodně toho dokázal úplně sám, ale já mám pořád pocit, že to není dost. Bavili jsme se o tom často a i potom, jak já jsem se zachovala hnusně, na sobě pracoval a teď je všechno nesrovnatelně lepší než dřív – začal být samostatný a snaží se být ten ,,chlap“, kterýho potřebuju. Jenže…
Pak se v mým životě objevil někdo další a já v něm vidím přesně toho chlapa, po kterým toužím - kolega z práce. Říkejme mu třeba J. O 9 let starší, prostě zkušenej chlap, co mě neskutečně přitahuje. Připadal mi atraktivní od začátku, co jsem do firmy přišla. Ale zpočátku mě nenapadlo na něj ani pomyslet – byl to ženatej chlap od rodiny s malýma dětma, něco naprosto nepřípustnýho. Ale jak to tak bývá, byly firemní akce, služební cesty… padli jsme si do oka. První dva roky jsem ho od sebe odháněla a odmítala jakýkoliv bližší kontakt. Jenže jak narůstaly problémy v mým vztahu (a v jeho taky), tak jsem to nevydržela a před 4 lety jsme spolu poprvé skončili v posteli. Nejhorší na tom je, že to trvá od té doby do teď. Neumím to utnout a snažit se zachránit manželství. Důvod? J. je pro mě typem naprosto atraktivního chlapa a přitahuje mě tak, že z toho asi zešílím. A to nejen vzhledem, je to prostě takovej ten ,,typicky českej chlap“, co si (skoro) se vším poradí. Jsme technicky zaměřená firma a on je tady takovým nepsaným šéfem, úspěšnost firmy stojí více méně na něm. Přitahuje mě jeho sebevědomí, zkušenosti, mám z něj neskutečnej respekt… budí ve mně respekt, kterej z manžela nemám. A mimochodem s ním zažívám nejlepší sex v životě. Naopak s manželem jsme spolu nespali velmi dlouho…nevím přesně, možná dva roky. A předtím, od tý doby, co přišel do mýho života J., jen výjimečně.

Řešení se Vám teď musí zdát jednoznačný – opustit manžela a být s J. Jenže ono to není tak snadný. J. prochází dost brutálním rozvodem a bude to ještě běh na dlouhou trať a samozřejmě úplně bez závazků nebude nikdy. V jeho pomalu už bývalém manželství jsou dvě malé děti, které nade všechno miluje, má s nimi nádherný vztah a sám přiznává, že se kvůli nim nechává vydírat manželkou a je slaboch v tom, aby to vyřešil rázně. (Tohle nejsou žádný řeči, kterýma by mě oblboval, ten rozvod ani nijak nesouvisí se mnou – tohle nemá cenu rozepisovat, bylo by to na dlouho).

Jenže já mám strach manžela opustit. J. je hodně vytížený, volný čas prakticky nemá – náročná práce, děti, pak má nějaký svoje záliby… a já mám strach, že bych skončila sama. Vím, že prioritou pro něj nikdy nemůžu být, že si mezi dětmi a mnou vždycky vybere je, což mu v žádným případě nezazlívám a chápu to. Má teď děti v tom nejkrásnějším věku. Naopak mě dojímá, jak by se pro ně rozdal a udělal pro ně vše. Ale mám strach, že zůstanu sama. Za ty čtyři roky, co to spolu táhneme, jsme spolu zašli jen občas na kafe, večeři nebo nejvýš jednou za měsíc strávili noc v hotelu. Nic víc nešlo. Dřív bylo jasný proč – oba jsme byli zadaní a brali to jako úlet. Ale od přitažlivosti podpořený alkoholem někde na služebce to došlo mnohem dál, než jsme čekali a zamilovali se do sebe. Jenže mám taky svoje pochyby právě kvůli tomu, že jsme spolu nikdy nemohli být víc. Co když to nebude fungovat, když už by si trochu času našel? A dokážu se smířit s tím, že je to vždycky právě jen trochu času? Nikdy jsme spolu nebyli třeba ani na dva dny v kuse, vždycky jen večer po práci… Prací, rozvodem a staráním se o děti je vytíženej, že nestíhá nic. Změní se to někdy? Miluju ho k zbláznění, ale tyhle pocity se střídají i s určitou formou nenávisti (nebo co to je)…zoufalství z toho, že na mě nemá čas, je to jak úzkost, co mě paralyzuje a nedovoluje normálně žít. Pořád mi chybí, věčně koukám na mobil, jestli mi nenapsal a když se neozve několik dní, úplně se mi hroutí svět. Teď si poslední týdny procházím naprostým peklem, protože před časem navrhl, ať si najdeme společný byt a zkusíme to pak se 14 dní neozval vůbec, protože údajně neměl čas. Podle mě spíš pomyšlení, protože ten rozvod a vše kolem je úplně psycho. Snažím se ho pochopit, omlouvat ho sama před sebou, ale takhle se mi neozval delší dobu už tolikrát, když jsem ho potřebovala a bylo mi nejhůř, že mám prostě strach, že to nevyjde, opustím manžela a skončím sama. Vím, je to hnusný a sobecký. Ale já z tý situace neumím utýct. Hrozný je, že si nedokážu představit být bez J. Chybí mi jeho blízkost a když to napíšu natvrdo, chybí mi sex s ním. Úplně neskutečně po něm toužím a zatemňuje mi to mysl.

Na druhou stranu je tu manžel. Strašně hodnej člověk. Nevěra se za ty roky samozřejmě provalila. S podivem mě neopustil a nepřerušil se mnou kontakt (jen chvíli jsme žili odděleně) a chce na našem vztahu pracovat… ale je pro něj samozřejmě těžký najít si ke mně cestu zpět, po tom všem, co jsem provedla. Myslí si, že to s J. skončilo cca před rokem, jenže to není pravda, J. z hlavy neumím dostat. Vím, že manželovi neskutečně ubližuju. Zaspali jsme vhodnou dobu na to mít vlastní rodinu a nevím, jestli není pozdě, aby ,,se to spravilo‘‘. Nevím, jak to spravit. Manžel na sobě maká a vidím, jak se mi snaží všemožně naznačovat, že je lepší člověk, samostatnější než dřív, že je prostě chlap pro život a ne jen moje přítěž. Ví, že to takhle v minulosti bylo a uznal to. Problém je v tom, že jsou chvíle, kdy mi nestačí, ani kdyby se přetrhnul. Je prostě v některých věcech jiný a já pořád srovnávám. Mám v tom vztahu stejně pořád navrch a musím být ten tahoun. Zásadní problém je v tom, že mě nepřitahuje jako chlap. Vzrůstově je menší a nebudí takovej ten přirozený respekt. Je prostě 100% opak J. Ale na druhou stranu by mě nikdy nenechal ve štychu, u J. si v tom nejsem jistá. Ale já se s manželem v současný situaci nedokážu ani líbat, natož s ním spát (vím, že on by to chtěl), oškliví se mi to. Mám v sobě blok, co nemůžu překonat. Mám ho ráda, záleží mi na něm. Nedovedu si představit, že ho už nikdy neuvidím, po tom, co všechno jsme spolu prožili. Je mi ho do jisté míry líto a mám pocit, že je moje povinnost s ním být. Má jeden hendikep, který je na první pohled vidět málo, ale jistá omezení v životě má a s věkem se to bude stupňovat – proto mám možná pocit, že mě potřebuje a měla bych s ním být. Jenže já v něm vidím spíš nejlepšího kamaráda nebo třeba rodinného příslušníka, jenže sex je obrovskej problém a nevím, jestli to časem půjde překonat. Jenže mám opustit vztah ,,jen‘‘ kvůli sexu a doufat, že to s J. klapne? S manželem bychom mohli (teoreticky) mít...