Zadaný - ano či ne

Abych to nějak uvedla, vše začalo před cca. třemi roky. Bylo mi tehdy 14, kdy jsem nastoupila na brigádu. On tam přišel nedlouho po mně. Oba jsme byli single a oba po sobě dost koukali, já ale nevěděla co chci (jak by taky ano, když mi bylo 14) a celkem vytrvale si nalhávala, že se mi to všechno jen zdá. Netrvalo dlouho a byli z nás velmi dobří přátelé. Volali jsme si i několik hodin, já kvůli němu nechodila pomalu spát (což je co říct, vzhledem k tomu, jak neskutečný jsem šprt a moje známky na mně doslova řvali ať toho nechám).

Poté začalo období (mimochodem přesně na 1. máje), kdy jsme spolu začali chodit ven i mimo práci. Jenže to nebyli "kamarádské setkání" na nějakých akcích, ale většinou dlouhé procházky v parku, společné koukání na film.. apod. K ničemu však nedošlo, protože jsem si stále nalhávala, že k němu nic necítím. Nevím proč, ale bylo to pro mně dost nepřipustitelné.

Postupně nás začali párovat i v práci. Jak by taky ne, když jsem měla pracovat na naprosto jiných věcech, ale místo toho jsem lezla do oboru jemu.. :'D

A pak byl najednou konec. Nemyslím na brigádě, ale se setkáváním. Postupně mi přestal psát a mně bylo hloupé se neustále ozývat první. Tak jsem se neozývala.
Nedlouho po té jsem i odešla z brigády a věnovala se naplno škole. To trvalo snad 8 měsíců. Byla jen taková malá období, kdy jsme si psali. Pak zase nic.

V té době jsem si již plně uvědomovala, že mi chybí až moc a taky mi došlo, že k němu něco cítím.. a tak jsem udělala největší hloupost svého života a vrátila se k práci. Zase jsme se vídali. Denně. Čekal na mně po brigádě, abychom mohli být sami. Ne, že by konečně k něčemu došlo. Začali jsme se i znovu vídat.

Pak mi řekl, že odejde z místa, kde jsme pracovali. Už ho to prý nebavilo a chtěl se věnovat spíš zájmům a škole. Stále jsme se vídali a on mi sliboval, že to tak bude i když odejde. Jenže nebylo a po té, co odešel mi měsíc nenapsal a já nakonec odešla také. Napsala jsem mu, že mi to ubližuje a on, že mu klidně psát můžu. Jenže když píšete sám člověku, který se ani často neobtěžuje odpovědět, tak vás to brzo omrzí a tak bylo brzy zase ticho.

Zhruba před měsícem mi nejprve napsal. Omluvil se a zeptal se jestli si s ním nechci zase volat, jako dříve. Já, zabouchnutá až po uši, samozřejmě souhlasila. Jenže pak z něj vypadlo, jen tak mimoděk, že má přítelkyni. I tak si ale píšeme denně a několikrát týdně spolu chodíme ven. Něco zvláštního mezi námi je, vím to z jeho pohledů a toho když se dotkneme. Je to úplně jiné než s jinými přáteli
.
Jenže nevím, co dělat.. Čekat, jak se posune v životě? Nebo o něj bojovat intenzivněji? Možná se mu přiznat, co cítím?

Ps.: Jeho přítelkyně není zrovna krasavice. A i přes to, že nejsem zrovna sebevědomý člověk, mohu říct že z fyzického pohledu rozhodně vyhrávám.