Zvláštní nároky

Ahoj Nejsem si jistá s jakým se setkam porozuměním, ale budu ráda za každý názor/zkušenost
Seznámila jsem se s mužem, a vše šlo podle klasického scénáře. První rande, první pusa, druhé rande, znáte to. Rozuměli jsme si od začátku, vše co by tam mělo být tam je. Od začátku jsem věděla, že je hodně cílevědomý, ambiciozní, podniká a v životě uznává tradiční hodnoty. Neustále se rozvíjet, jak osobně tak v kariéře, oženit se, postavit dům, mít děti, nejlíp než mu bude 30. Pro život ideální, pokud to vidíte taky tak. Taky se svěřil že má problém vyjadřovat city. Líbí se mu když je žena inteligentní, může se s ní bavit o všem možném. Tím vším se vybarvil jako typický kozoroh, pokud jako já věříte na horoskopy a tyhle věci asi chápete. Víceméně se ve všem shodujeme. Ale na poslední schůzce si chtěl promluvit, a řekl mi že odjakživa to má nastavené tak, že když s někým je, musí si umět představit že s ním stráví zbytek života. Což je ještě v pořádku, tak to mám i já, a myslím že spousta lidí. Ale že v tom nevidí smysl, dokud mu nebude plus mínus 25, což je za 3 roky. Že v té době už bude čas se usadit atd. Že pokaždé než začne nějaký vztah, tak to té dané řekne. Že má problém mluvit o pocitech, dávat nejak verejne najevo lásku a podobne. A že je na mě jak se teď rozhodnu, jestli se chci dál vídat a vést to někam dál, že se mu líbím a chce se mnou trávit čas.
V kostce by se dalo říct "kdyby jsme se potkali za ty 3 roky, bylo by to ideální".
No a já nevím jak se rozhodnout. Mám za sebou hodně těžký vztah, a než do něčeho nového jdu tak jsem opatrná. Jak jsem ale řekla, tady je pro mě vše, co by být mělo, a navíc je to v začátku, takže přemýšlet takhle moc dopředu mi přijde docela iracionální a na škodu, zvlášť v tomhle věku. Nepřijde mi brzo na to potkat teď někoho s kým mi to vydrží, a za ty 3 roky (dejme tomu) to někam dotáhnout.
Může se to stát teď, ale klidně za 10 let, to přece nejde naplánovat. A pokud by to tam mezi námi mělo být, tak by měl chtít být se mnou, a ne se soustředit na práci než na to podle jeho rozumu přijde čas. Takže já buď můžu nechat jít někoho, kdo se mi hodně líbí, rozumím si s ním a je pro mě perspektivní (až tady na tohle), a nebo v tom pokračovat a riskovat zklamání, ale on bude moct říct-já ti to říkal. Na jednu stranu rozumím tomu že někdo má strach z emocí, nebo má pocit že vše musí mít naplánované, ale zároveň mi to přijde jako takový nucený mindset.
Mám pár kamaradek které to měly podovně a vyšlo jin to.. A že se ta citová zeď může prolomíte
Máte někdo podobnou zkušenost, a případně jak by jste to řešily?