Ráda vzpomínám na tu pohodu, když jsem nemusela nic řešit. Vzpomínám hlavně na naše dřívější, první společné bydlení. Bydleli jsme v podnájmu v takové malé garsonce, která byla vybavená vším potřebným. Majitelka bytu měla skvělý vkus a já se i v tak malém prostoru cítila úžasně. Možná to bylo také tím, že jsme v souvislosti s bytem nic neřešili. O vše se postarala majitelka, a až na pár dekorací v bytě nebylo nic naše, ale nestěžovali jsme si.
Jenže brzy to tam pro nás začalo být malé, a proto jsme se rozhodli, že si ihned po svatbě pořídíme vlastní byt. Teď, když o tom píšu, tak si úplně vybavuju den, kdy jsme se šli na náš současný byt poprvé podívat. Skoro hned jsem věděla, že ho koupíme. Koukla jsem na muže a on se na mě šibalsky usmál na znamení toho, že z něho má ten samý pocit 
Ani jsme se nevzpamatovali a už jsme kupovali náš první společný byt (a fakt to bylu pár týdnů po svatbě).Tenkrát se mi to zdálo jako sen a myslela jsem si, že sním ještě ve chvíli, kdy jsme se do něj stěhovali. Manžel také celý zářil a oba jsme byli maximálně šťastní. V tu chvíli nás netrápila ani dlouhá hypotéka, kterou "má přece v dnešní době každý", ani rekonstrukce, kterou byt opravdu potřeboval.
Bylo to moc krásné období, ani ne rok dozadu. Jenže byt potřeboval kompletní rekonstrukci, s čímž přišly naše první "dospělácké" problémy a taky první vážnější hádky. Nikdy bych neřekla, že něco jako rekonstrukce může tolik zasáhnout do našeho vztahu, který je teď v takové zvláštní fázi, kterou jsme předtím nikdy nezažili….Ve fázi, kdy se denodenně hádáme a nemůžeme se skoro na ničem dohodnout. A pak spolu třeba pár dní nepromluvíme... Prožívám to až moc dramaticky...?
) . Dokud jsme bydleli v pronajaté garsonce, bylo vše super, snadné a růžové. Jak jsme se přestěhovali do "vlastního" ( = mého ) bytu, nestíhala jsem žasnout, s kým jsem se to vlastně sestěhovala dohromady. Hádku dokázalo vyvolat i jedno pivo ... A brzy byl konec. 
Poslat SZ
Já jsem dost tvrdohlavá a chtěla jsem to celé udělat ve svém stylu...
Galerie obrázků
