Známe se manželem 11 let. 4 roky bydlíme spolu, rok a půl jsme manželé. Někdo si řekne, že jsme spolu byli dost dlouho, proč jsme se svatbou tak dlouho čekali. Oba jsme studovali, pak jsem bydleli v pronájmu a šetřili na vlastní domeček. Hypotéka, rekonstrukce domečku, vybudování zázemí (dobré zaměstnání) a až pak jsme si chtěli zařídit rodinu. Brali jsme to zkrátka zodpovědně. Rekonstruovali jsme starší domeček 2,5 roku a tak nepřicházelo v úvahu do prachu a stavebních podmínek přivést mimčo. Nyní, když je nám oboum čerstvě 30 let jsme začali pracovat na miminku. Jsou to dva měsíce a zatím nic. Vím, že to ještě není žádná tragédie, ale začínám přemýšlet o tom, že možná podvědomě nechci otěhotnět. A proč? Protože se bojím mít dítě se svým manželem. Svého manžela miluju nadevše, je to můj životní partner, ale důvod proč se bojím, jsou peníze. Jsme na tom nadprůměrně, oba máme nadprůměrné platy, ale přesto pořád počítáme peníze. Nebo spíš manžel. Já jsem celkem nenáročná (nechodím ke kadeřníkovi, na manikuru, nekupuju si drahé boty ani oblečení - mám dohromady tak 4 páry bot (zimní, lodičky, tenisky, na běžné nošení; nemám žádné koníčky,...) Když se nad tím zamyslím, tak si vlastně nic nedopřeju, protože prostě šetříme. Nejezdíme ani na drahé dovolené (vejdeme se do 15-20tis za rok). Nejdřív to byla rekonstrukce domu, teď je to zateplení domu, za pár let střecha, pak zase třeba plynový kotel nebo bojler, zkrátka a dobře, stále něco bude. Podvědomě se bojím, že přivedu dítě do rodiny, kde budu stále poslouchat ty plenky jsou strašně drahé, to chrastítko si nemůžeme dovolit, ten kočárek, přebalovací pult, komoda, oblečení je drahé. Já tohle prostě nechci. Vědět už teď, že si manžel myslí, že až se dítě narodí, tak budeme chudí, to zkrátka odmítám. Přitom chudí opravdu nebudeme. Vytváříme finanční rezervy abychom měli minimálně rok na splacení hypotéky, kdyby se z nás dvou někomu něco stalo. Nevím jestli procházím nějakou krizí, bouří se hormony či co, ale myslím si, že nemůžu otěhotnět, protože se podvědomě bojím.
Říkám si i, jestli to zbytečně nehrotím, ale asi očekávám od manžela víc než jen finančí obavy. Bojím se, že kdybych se ho zeptala jaká si myslí, že bude naše situace až se narodí dítě, tak to nebude: "doufám, že budeme mít zdravé děťátko a spolu to vše nějak zvládneme". Jeho dopověď patrně bude: "bude to zápřah, vyjdeme jen tak tak, budeme se muset hodně uskromnit". Myslím si, že by žena měla mít podporu v manželovi a né věčný strach, jak to zvládneme.
Myslíte, že to moc hrotím? Nebo naopak a měla bych něco změnit? Děkuji.