Po delší době vás tu zase všechny zdravím.
Cílem mého deníčku není najít na vše jasné odpovědi ale spíše si urovnat myšlenky a vypsat se.
Už od dětského věku mě zúžují deprese a úzkosti. Jako spouštěč nejen já ale i lidé co mě blíže znají považuji matčinu výchovu. Od útlého věku jsem musela dělat a chovat se tak jak to vyhovuje jí což znamenalo nikam nechodit, mít jen výborné známky(což jsou jen jedničky) a kamarádit se jen s těmi lidmi co ona dovolí. Dokud jsem nedostudovala musela jsem nosit dobré známky, za každou dvojku byl řev, nikdy jsem nezažila přespávačku u kamarádek a málokdy mohla někam s kamarádkama vyrazit. Byla jsem obecně považována za tu divnou holku která nikam nemůže.
Další ránou bylo pro mě když jsem byla sexuálně zneužita lékařkou před očima matky. Nechci jít do detailů ale daná lékařka opravdu nebyla gynekoložka a já si to třeba jen špatně nevyložila, měla mi pouze dělat krevní testy a změřit/zvážit, už jsem si i ověřila že její chování opravdu nebylo profesionální... Byla také za záhadných důvodů vyhozena z nemocnice kde byla...
Kvůli výše zmíněnému incidentu jsem se hodně uzavřela do sebe a mám problém navazovat vztahy se ženami, hlavně staršími. Obecně více důvěřuji mužům. Moje matka ale věří že paní doktorka byla profík a začala mě nazývat úchylem když jsem se kvůli traumatu začala stydět si před rodinou byť jen triko převléct. Zašlo to do takových extrému kdy mě začala v spánku ona sama svlékat a kontrolovat zda se náhodou neholím nebo já ani nevím co. Často jsem se vzbudila a byla jsem svlečená a ona si mě prohlížela, dělala že nic samozřejmě... Bylo mi tak mizerně že jsem zvažovala sebevraždu.
Ještě do mých cca 19ti jsem byla kontrolována a buzerována neskutečným způsovem , musela jsem nahlašovat menzes, kde a kam jdu a dokonce za mě podala přihlášku na VŠ kde jsem ani nechtěla. Sebrala jsem všechny síly a našla si po matuře relativně slušnou práci a hned se odstěhovala. Bylo to peklo ale hodně se mi ulevilo.
Bohužel i když jsem už byla samostatná měla jsem dost smůlu na chlapy a poslední partner to dotáhl ještě dál než moje matka, byl verbálně agresivní, extrémně žárlivý a já moje už tak pochroumané mentální zdraví, nejednou se zhroutila a zvažovala opět sebevraždu. Chtěla jsem se několikrát rozejít ale on nechtěl. Stálo to hodně úsilí a dokonce se mi snažil i nějakou dobu po rozchodu vloupat do bytu když jsem nebyla doma (ale otec byl a zámky jsme vyměnili).
Všechno tohle jsem nějak přešla a snažím se jít dál, byla jsem povýšena, našla si toho nejlepšího partnera a snažím se věnovat koníčkům ale neustále mě někdy naprosto náhodně chytají silné úzkosti a často jsem v depresi. Dost se mi i zhoršil zdravotní stav - silné migrény, záněty močáku a kůži mám ve své ranné 20tce horší než kdejaký senior (vyměmila jsem už 3 kožní a jsem teď v dobré péči ale zlepšuje se to dost pomalu). Začínám ve svém boji opět prohrávat a uznala jsem poprvé v životě že potřebuji odbornou pomoc(logicky mám hrůzu z lékařů) a jsem objednána na psychiatrii.
Děkuji všem za jakékoliv poznatky a pokud máte zkušenosti s psychiatrickým vyšetřením tak bych byla ráda za každý postřeh jelikož netuším jak to funguje a na co se připravit 😊
Poslat SZ
Galerie obrázků
