Jak působit sebevědomě?

Reaguji na Cokoladovazelva:
dolézat by měl ten, kdo hádku zavinil, nebo kdo na ní nese větší vinu. Opravdu není dobře, aby si zvykl na to, že vždy přijdeš a všechno vyžehlíš. Jamile se rafnete, tak jdi třeba do města, nebo do lesa na procházku (já jsem se před x lety pohádala takhle s ex a asi v půlnoci jsem zdrhla ven). Tos měla vidět, jak mě začal hledat a jak se okamžitě omlouval...

Přesně jak píše Čokoládová želva: Miluj svůj život od Louise L. Hay... hodně holek si to tu chválilo.

Vím o čem mluvíš. Je to půl roku zpět, co jsem ukončila skoro tříletou známost, ve které jsem se cítila jako nula. Teď s novým přítelem, který mě podporuje, se cítím mnohem líp. Zároveň bych ale chtěla podotknout, že ze začátku jsem se tak cítila i s tím bývalým.

Reaguji na Cokoladovazelva:
V osmnácti je celkem normální, že někoho obdivuješ, k někomu vzhlížíš a že se tak trochu "hledáš." Jak budeš stárnout, budeš i získávat nadhled, nad určitýma, řekněme, ne tak důležitejma věcma. Ikdyž - kterápak z nás, bez ohledu na věk, neřeší vzhled a případnou konkurenci, že?
Takže hlavu vzhůru. To co řešíš Ty, řeší i ta holčina, kterou právě obdivuješ.

Co na tohle říct. To se teda tvý mamce moc nepovedlo.

Pod tohle se podepisju, moc hezky řečeno.
A jak už tady bylo zmíněno, chůze je důležitá
Pak si udělat něčím radost, oblečením, kosmetikou, nějakým šperkem
Já měla jednu dobu sebevědomá pod bodem mrazu, kvůli jednomu člověku v mém životě, ale poznat to na mně nebylo, dost se hlídám a kontroluju, a prostě jsem nechtěla připustit, aby to na mně bylo vidět.
Teď už je zase všechno oukej, ale že mi to teda trvalo, ovšem to by zase bylo na jinou diskuzi
Takže hlavně - mít se ráda, vždycky je na nás něco, co jiná nemá..

Ahoj holky, tak nízké sebevědomí pramení z výchovy. Tak to prostě je. Bud se s tím člověk v dospělosti vypořádá sám a sebevědomí si sám vybuduje, prostě s tím bojuje, anebo zůstane stále pod vlivem předchozí výchovy.
Já sama vím o čem mluvím.Nějaké sebevědomí jsem jakž takž získala až ve svých 20.letech, kdy jsem se odstěhovala do Prahy a začala se starat sama o sebe. U nás doma se nikdy moc nechválilo a nemotivovalo...musela jsem se probojovat sama. NIKDY se ke svým dětem nebudu takto chovat.Takže sebevědomí opravdu pramení z výchovy.Můžeš to pak trošku ovlivnit, ale já třeba stejně taky mám někdy chvíle, kdy si nejsem jistá, pochybuji a spadnu zase "tam"...do toho mi zavolá moje matka a pěkně to dorazí

Jinak z knih doporučuji autora Dale Carnegie, ted zrovna čtu" Jak se zabvit starostí a začít žít", má více podobných knih a já celkově knihám ol rozvoji osobnosti úplně propadla, protože to je balzám na duši a svatosvatá pravda

Ano, je to výchovou. Řekla bych, že pokud dítě není samo o sobě chváleno a podporováno, ale má pocit, že musí něčeho dosáhnout, něco udělat, aby si ho rodiče a ostatní vážili a měli ho rádi, tak se to hodně podepíše na sebevědomí.
Jinak taky není od věci pomoc psychologa nebo psychoterapeuta. Knihy jsou sice fajn, ale ne vždy stačí o tom jen číst...

Reaguji na DragonLady:

naprostá pravda. Co udělám já, bude to, že si zajdu ke kvalitnímu kadeřníkovi, zaplatím si permanent na linky a koupím si novou řasenku, dojdu do solárka a nakoupím nový šatník.
To mi vždy pomůže . Solárko, nové oblečky a řasenku zvládnu ještě dnes, tak alespon něco příjemného

když ono se to všechno tak pěkně říká a radí. Já nejsem žádná krasavice. Vlastně jsem docela obludka. Ale je pár dní v roce, kdy se mi podaří něco nového pěkného na sebe koupit a i se nějak nalíčit a myslím si při pohledu do zrcadla než odcházím z domu že teda dneska fakt docela dobrý a vycházím ven se zvednutou hlavou a úsměvem na tváři, tak stejně to sebevědomí ze mě neprýští a ostatní lidé to na mě poznají a neuvěři tomu, že jsem sebevědomá i když si to těch pár hodin sama o sobě skutečně myslím. A jejich reakce mě dokážou hodně rychle vrátit zpět do reality a cítím se pak ještě hůř jako na co si to tady já káča probůh hraju.

Moc zajímavé téma. Jednou se mi stalo, že jsem šla na jeden kurz a zrovna jsem v té době zhubla, takže jsem si připadala nejkrásnější na světě Hezky jsem se oblíkla, načesala, namalovala, no skoro jsem si sama ze sebe sedla na zadek. A přijdu na první hodinu a byla změna ve vyučování. Místo AJ jsme měli psychologii a první úkol byl ten, že jsme anonymně psali na papír jak na nás ostatní zapůsobili na první pohled. Opravdu jsme se tam tenkrát všichni viděli asi jen půl hodiny před a nemluvili jsme spolu... měla jsem tam tichá, klidná, nebo taky jsem si často přečetla nevšimla jsem si, nebo čerstvá mamina. V ten moment jsem si řekla, že to prostě někdo v sobě má a jiný ne.

To slyším často.. Ale nějak mě nic nenapadá v čem by moji rodiče udělali "chybu" .. Je fakt že i sestra sebevědomím zrovna nesrší ale je na tom podstatně líp něž já. Když ale tak přemýšlím fakt nevim proč by to mělo pramenit zrovna z výchovy.. Mamka nás vychovala skvěle a ani jeden z rodičů mě nikdy neschazoval. (Spíš si od mala ze mě děláme "srandu" z toho jak jsem zmlsaná ale to na mé postavě stjeně skoro není poznat takže z toho komplex nemám..) jinak fakt nevim.. Hodně se ale nad tím podivují, čím to že mi to sebevědomí chybí, často mi to řiká babička.. když mě vidí, jak je to možný taková hezká holka a tak.. I mamka mi nedávno řekla, že to je na mě poznat.. Že jsem se dřív ,v dětství,jevila (teď nevim jak to napsat..)no prostě že bych takový problém snad nikdy nemohla mít. Takže netušim kde nastal ten zlom.. Jediný co mi hodně pochroumalo sebevědomí bylo akné na které jsem hodně trpěla.. To že mi ale tak nějak zamrzla i sebedůvěra podle mého akné nebude..

Já si myslím, že výchova má na sebevědomí vliv pouze částečně a zčásti je to asi už i vrozené jako součást určitých povahových rysů - když je někdo tichý a introvert, tak má většinou i nízké sebevědomí. Podle mě se nízké sebevědomí porhlubuje i tím, že je člověk zavřený doma a kromě práce/školy nikam moc nechodí, pak není zvyklý na lidi a cítí se špatně jen co na ulici potká někoho, komu to sluší.
Z knih znám Jak vybudovat a posílit sebedůvěru od Jana Praška. Já jsem ji sice nečetla, ale hodně lidí si ji chválí.

Reaguji na pilotka: V ten moment jsem si řekla, že to prostě někdo v sobě má a jiný ne.
jojo naprostý souhlas, akorát nevím, čím jsem si zaloužila, je já jsem zrovna ta co má sebevědomí na bodě mrazu

Taky si říkám proč zrovna já, holt smůla. Já už mám v životě takovej pech.
Mě zase zajímá jak se holky co sebevědomí mají chovají? Já jsem myslela, že když budu vypadat "dobře" nebo spíš cítit se dobře, tak tak budu i na druhé působit, ale i tak jsem působila pro ostatní "šedě". A to je něco co bych ráda změnila.