Jsem až moc tolerantní

Ahoj,
na nadpis bych potřebovala aspoň tři řádky, tak ale snad jsem to vystihla.
O co jde - myslím si, že od krachu minulého vztahu jsem se dost změnila a jsem o dost tolerantnější a naučila jsem se, že důležité je tomu druhému věřit - pokud teda nemáte důvod nevěřit.
Se současným přítelem jsem 2 roky, milujem se, věříme si a tak dále. Jsem sice žárlivější typ, občas se najde nějaká věc, kvůli které zrovna dvakrát nejásám, ale to je asi běžné, zdravě zažárlí občas snad každý, ale nikdy jsem neměla jediný důvod, co se týče nevěry, zapochybovat. Jenomže - jelikož přítelovi věřím, nestíhám ho, nekontroluju, nespovídám a vůbec jsem dobrá přítelkyně a dost tolerantní, tak si přítel myslí, že snad nejsou žádné hranice a že prostě přejdu všecko a žeje všecko normální.
Například? Bydlí přes týden na koleji a včera mi během filmu o něčem chtěl povyprávět a cituji: "No když jsme se s Nikolou dívali na film, tak ona nechápala tu scénu, jak..." atd. No tedy byla jsem dost v šoku. Jasně, nic mi netají a klidně mi o tom řekne, je to jeho spolužačka, ale prostě... tohle už je trochu moc, nemyslíte? Já teda myslím. Copak já si taky domů vodím kluky a dívám se s nima na filmy?
No a problém je v tom, že když něco namítnu, že se mi to nelíbí, tak se ohradí, že prý přeháním a tzv. "co jako dělám" apod. Není to o tom, že bych si myslela, že tam dělají bůh ví co (i když dotyčnou nemusím, už jen kvůli tomu, že by mého přítele brala všema deseti ), ale prostě se to nehodí, nedělá se to.
Co myslíte, co mám dělat a jaký na to máte názor?