Jedináček

Miinka : já chci v budoucnosti taky jen jedno dítě a už teď, když se o tom někde zmíním, poslouchám úplně stejné řeči. A přitom rozmazlenost způsobují rodiče a ne počet dětí...

ahoj, máme jednu holčičku a já bych u toho nejradši zůstala. Zatím okolí chápe, máme malej byt, mně se chce zpátky do práce, holka rozmazlená není a skoro nikdo mě do ničeho nenutí. Asi se jednou ukecat nechám, ale samotný se mi do dalšího opravdu nechce.
V rodině jsou dva švagrové - jeden ma 3 děti a druhý 4 děti, takže jsme zatím za exoty.

Já jsem ze tří dětí a sama chci dvě, maximálně tři děti. Ale přesto si nemyslím, že jedináček musí být automaticky rozmazlený. Kamarádka je jedináček a je hrozně fajn, jen je na ní to jedináčkovství přece jen trochu vidět, hlavně nastal problém, když se dostala na kolej. Byla zvyklá být sama sobě pánem a najednou byla v bytě, kde byly další čtyři holky. Kamarádka je zvyklá chodit spát brzo a vydilo jí, že se svítilo, hrála televize, počítač, nedokázala skousnost cizí věci na své posteli, šílela, když si někdo omylem vzal její vidličku a i dnes, pokud není po jejím, má s tím problémy. Ale holka je to jinak zlatá a sobecká rozhodně není, natož pak rozmazlená. Jen má prostě problém s kolektivem.

Tak já zatím děti nemám, ale s přítelem už jsme o nich mluvili a shodli se, že chceme jen jedno ( pokud to nebudou hned dvojčátka - v mé rodině docela běžné )
a nebojím se, že by to byl rozmazlenec, protože to oba s přítelem nesnášíme.
A nějaké kecy od okolí se můžeš vybodnout, oni ať mají dětí kolik chtějí, Vám to stačí a to je nejdůležitější.

To si myslím i já. Navíc ta naše si toho užila se svou bio-matkou až až, že rozmazlenost u ní fakt nehrozí. Moje sestra je ze dvou dětí a většího sobce zatím neznám

Nevím, nechci radit, ale můj osobní názor je, že dítě člověk fakt musí chtít, jinak to asi není ono. Ale pocit, že do dalšího se mi nechce, věrně znám. Když mi kamarádka půjčí své dítě nebo děti, mám takový pocit, že to prostě není "ten správný počet" - těžko se to vysvětluje, ale cítím, že to není "ono"

přesně. Právě proto prostě zatím nechci, možná jednou. Zatím mi stačí tahle, naprosto naplňuje všechno....

jo, kamarádka chtěla jen dvě, když čekali druhé, zjistili, že jsou to dvojčata. Chudák tehdy ani nevěděla, jestli se má radovat nebo brečet

Jen tak pro zasmání - jedním z důvodů, které běžně slýchám na "proč ne" jedináčka, je otázka A co když umře? To mě vždy v duchu napadne, že se děti rodí asi do foroty

Já mám taky jedno, holku, bude jí 9..vždycky jsem chtěla jedno dítě, chtěla jsem ho mít později a vyšlo mi to...jsem ze tří dětí, ale nejstarší sestra v době mého narození už s námi nebydlela a druhá šla záhy na intr a hned se vdávala, takže jsem prakticky jako jedináček vyrůstala...samozřejmě občas slyším, že jedno je málo, že bude rozcapené - a je...ale to spíš bude povahou, kterou holčička podědila...dvě děti se mezi sebou zase můžou dohadovat, žárlit na sebe, je i větší rachot doma, když je dětí víc...mně je úplně jedno, co si okolí myslí, jestli jsem na peníze, nebo jestli jsem na dvě líná - on mi je totiž nikdo z těch kecálků živit nebude a vychovávat taky ne...moje sestra vždycky říkala, že mám ráda sama sebe, výhradně sama sebe a že nebudu mít žádné děti...ona má tři, dvě s jedním manželem, který ji opustil, třetí s dalším manželem, živí se tak tak, sestra je ID, její manžel už taky - když jsem viděla, jak se jí děti opravdu špatně učily a ona jim nemohla pomoci, protože sama se špatně učila taky, jak jim doma stále chyběly peníze, jak dospělé děti, kterým nic do života neměli možnost zajistit, musí bydlet s nimi a nedají dohromady koruny ani na řidičák, tak jsem si vždycky říkala, že to není umění si pořídit plno děcek a holedbat se, že já jsem zasloužilá matka, když evidentně moje možnosti nestačí na ten počet dětí, co mám...asi i počtech dětí panují předsudky...já jsem se zařídila podle sebe a jsem tak spokojená, můj muž by uživil celou školku, ale nervy máme jen jedny - naše holka je opravdu dračice...někdy za tím pomlouváním kvůli jednáčkům ani tak nestojí snaha okolí o zdravý psychický vývoj těchto dětiček, co doma nemají sourozence, ale vztek, že já mám tři a honím se jako pes a ta s tím jedním má nohy na stole...mnohokrát jsem četla studie odborné na toto téma - oba modely mají výhody a nevýhody, takže je to volba každého, kolik ratolestí se mu kolem bude batolit...

poviem len za seba - som jedináčik a nikdy som neľutovala, súrodenec mi nechýbal. sama by som chcela len jedno dieťa, ale priateľ chce dve.

ono to znie morbídne, ale toto je jediný argument, ktorý by ma vedel ovplyvniť. vysvetlím. prvýkrát mi to došlo vtedy, keď som pozerala jeden film, v ktorom morgan freeman ako otec zosnulého chlapca povedal jednej budúcej mamičke - nezabudnite, majte aspoň dve. my už šancu na ďalšie dieťa nemáme, sme starí. uvedomila som si, že naozaj človek môže prísť o milované dieťa v jeho dospelosti a nečaká ho nič, iba nekonečný žiaľ, v ktorom sa môže utápať s partnerom. jednej našej známej zomrel syn a krátko na to aj manžel. neviem, čo by s ňou bolo, keby si ju k sebe nevzal druhý syn s manželkou.
beriem tiež argument mojej mamy - keď jej zomreli obaja rodičia, zostal jej aspoň brat, s ktorým sa postarali o pohreb a podelili sa o bolesť. tú podľa mňa nikto nepochopí tak, ako súrodenec. otec mi vtedy povedal, že ja vlastne budem na ich pochovanie i na tú bolesť sama... a to bola jediná chvíľa, kedy som si povedala, že bez súrodenca to bude ťažké.
viem, znie to morbídne... ale niečo na tom je. a aj tieto chvíle prináša život.

ahojte, já jsem jedináček a jsem normální. Trochu sobecká, ale v něčem je to i dobré. Akorát někdy mi bylo líto, že jsem si neměla s kým hrát nebo večer v poseli povídat, atd. A s tou smrtí je to trochu pravda, co kdyby ti umřelo tvoje jediné milované dítě...ale nad tímhle se nesmí přemýšlet. Vše má své pro a proti. A okolí by mělo být to poslední, kým by ses měla nechat ovlivnit!!

hallie

Hallie, na jednu stranu to má svou logiku. Na druhou stranu mám sestru, nikomu nic zlého nepřeju, ale jí ano. Náš vztah je otřesný a bolest je to poslední o co bych se s ní mohla dělit. Naše máma tvrdí, že jsme sourozenci na 2 věci a má pravdu. Já k ní nemám důvěru a je to pro mě člověk, na kterého si musím dávat pozor. Přítel má bratra, moc blízcí si nejsou (znáte to - zdvořilostní návštěvy, sms na narozeniny, vánoce...), ale je pravda, že když byla jejich máma v nemocnici, tak tátu psychicky podrželi a byli schopni spolupracovat.

Tento argument, že dvě děti jsou nutnost, jelikož jedno je pro strach, jsem si vyslechla mnohokrát, i dětská lékařka mi to říkala...můj muž chtěl dvě, já jsem byla proti, on mně první dva roky po porodu trochu přemlouval, že by chtěl jít zase k porodu, ale záhy pochopil, že by nám praskla hlava ze dvou exemplářů - předpokládali jsme totiž, že i to druhé bude živé...nakonec jsem byla ráda, že od plánu upustil, zrovna tu mám praneteř, jde do osmičky a ve dvojici s naší holkou je tu mumraj hluboko po půlnoci, řehtají se, ječí, pouští nahlas hudbu, taky mám pocit, že dvě není ten počet, jak by měl být...praneteř je taky jedináček...jednou mi jedna paní říkala, taky měla jedináčka, že kdyby o dítě přišla, další by nepořizovala, protože by jí provázel už takový strach, podložený tragickou zkušeností, že by to psychicky nezvládla...asi je dobré, mít dětí víc - když to řeknu ne moc pěkně, jinak mně to nyní nenapadá, jak to vyjádřit - že Vám aspoň jedno zbyde, ale prázdné bolavé místo po smrti jednoho dítěte nemůžete jen tak zaplnit...ale to jsou jen úvahy, kdybych sama byla v podobné situaci, třeba bych se rychle snažila mít další mimi...ale vzhledem k věku by to už stejně bylo málo pravděpodobné...

Já si myslím, že lepší ej když je více dětí, ale nikdy bych to nikomu nevnucovala a neodsuzovala ho. Přišlo by mi, že s jedním dítětem je v domě smutno, že ho ochudím o noční povídání si, o to, že tam vždy někdo je s kým si můžou popovídat, postěžovat si i s kým se třeba poprat nebo pohádat, protože to k dětství patří, bála bych ho ochuzovala o kolektiv nebo jak bych to vyjádřila a že bych se mu to snažila vynahrazovat a fakt by bylo pak rozmazlenější, nemuselo by a neumělo o nic bojovat, vadilo by mi, že je spoustu času jen s dospělými a ne s dětmi, že si to dětství tak neužije apod.
Ale samozřejmě to má výhody mít jendo dítě-více financí, které jsou prostě hodně důležité, více klidu, ...