Lehká fóbie z mateřství

Jsem měla to samý a pak jsem najednou měla dítě vlastní a všechno bylo jinak. Holt ne každý má potřebu na děti šišlat, přitom jsem měla děti vždy ráda, ale prostě jsem kočárky neokukovala.

Já děti mám, ale určitě nemám pocit, že bych se jim úplně obětovala, pořád myslím i na sebe, partnera, občas si zajedu na dovolenku s kámoškama bez dětí,... Miluje jako nic jinýho, ale nejsem takový typ matky, které žijí jen dětma, když vidí mimčo, tak dělají ťuťu a rozplývají se nad každým kočárem.

Určitě nejsi divná, prostě teď dítě nechceš a hotovo. Třeba se to jednou změní, třeba taky ne. Pokud jsi spokojená, tak přece není co řešit a myslet si, že jsi divná, jen proto, že všichni kolem mají děti a nic jiného je nezajímá a ty ne, je přece blbost.

No jasný,já si to taky tak beru.Akorát mi přijde,že někteří lidi v okolí si to možná myslí
No možná mám kolem sebe jen silně mateřské typy a proto to na mě tak působí

Já zatím okukuju spíš přepravky se zvířatama než kočárky.. a když je uvázanej pejsek před supermarketem, už ho jdu podrbat a tak.. je mi 23 a tak to zatím nevadí, ale jestli mi ty hodiny nezačnou tikat do třicítky tak nevím. Děti mi nevadí, i jsem chvíli dělala slečnu na hlídání, ale díky tomu jsem zjistila, jaká je to fuška, že já po pár hodinách odcházela zničená a obdivně koukala na maminky, jak to zvládaj pořád (ale asi to bylo i zčásti tím, že já byla placená za to, že ty děti pobavím, maminky jim asi pořád takový šašky nedělaj).
Moje máma to měla podobně, první dítě až ve 32 a říkala, že ho v podstatě začala opravdu chtít až když byla těhotná, že ho počala spíš jen proto, že jí to připadalo správné mít děti. Ale znam i případy, kdy dítě bylo vyloženě nechtěný omyl a přesto ho teď jeho maminka moc miluje a malej je na prvním místě. Ona to ta příroda asi má docela zařízené, stačí špetka hormonů a už šišláme jedna radost

jojo

jak kdybych to psala já!! Na zvířata šišlám jedna radost,až se sama občas divím co se mě vyleze

Já myslím,že je to ideální věk.Člověk už je vyblázněnej,má to v hlavě srovnaný-i když ne každej že... Moje kolegyně z práce měla syna ve 43letech.

Piňa Colada
Mně mateřské pudy nikdy nepřepadly a prostě jsem se jen kolem 30 rozhodla, že už je čas. Doteď na děti nešišlám a asi nikdy nezačnu.

Já bych to nyní též radikálně neřešila. Začínám mít z toho již kopřivku, když někdo napíše,že memít dítko do třiceti je již věcí k zamyšlení. Copak je to dáno věkem. Až budeš žít v domácnosti s nějakým prima mužským, bude to klapat, budeš spokojená...pocítíš tu touhu, darovat někomu život. A... až poprvé Ti vloží Váš společný uzlíček do náručí... s úsměvem a nadsázkou se Ti v paměti vybaví co jsi to vlastně kdysi hloupého řešila.

Luciene1
JJ já nad tím taky přemýšlím jaká asi budu matka....mám známou a ta žije jen tím dítětem, malýmu bude asi rok, o ničem jiném nemluví, začala to už v těhotenství a stupńovalo se to Je to taková "matka roku" všechno zná nejlíp od porodu po výchovu,např.v těhotenství cvičila nějaké speciální cvičení, pouštěla malému v břichu nějakou hudbu, její miminko bylo nejhezčí na porodnici, nejšikovnější na plavání no prostě uplně všudekdyž jí necháš bude ti o tom sáhodlouze vyprávět....Každou chvíli zaplní všem svým známým e-majlovou schránku svého geniálního dítěte....no sranda

Tinkalinka
šmankote Já necvičila vůbec nic, s dítětem v břiše jsem čučela i na horory (možná proto se ničeho nebojí, hehe), doma si tancuje sám, kdykoliv zpívá Kája Gott a ještě mu do toho vyje a jestli z něj bude génius, tak bože, to si asi půjdu hodit S těmi bývá nejhorší pořízení.

Moje druhé dítě bylo taky takový "velký omyl", celé těhotenství jsem ho strašně nechtěla, nenáviděla jsem už jen ten pohled na to břicho, brala jsem to tak, že mi zkřížil všechny plány, taky se ke mě nechoval partner zrovna hezky(paradoxně právě kvůli tomu těhotenství, které vlastně naplánoval on), dokonce jsem si přála, abych potratila, aby měl nějakou važnou vývojovou vadu a já měla omluvu pro potrat nebo aby "šlo něco špatně u porodu".... No a jak jsme teď rádi, že ho máme a za to všechno, co bylo v těhotenství se stydím (takhle anonymně to napíšu, ale jinak bych to nikomu nepřiznala). Byl to úplný opak oproti prvnímu dítěti, u toho jsem byla šťastná, když test ukázal //, milovala jsem ho nadevše, ještě než se narodil, stašně jsem se na něj těšila a jen při představě, že by něco nemuselo být v pořádku se mi dělalo špatně. No ale teď je mám ráda oba stejně samozřejmě

tak tenhle přístup se mi líbí Taky bych nechtěla být otrokem dítěte a už vůbec bych z něj nechtěla udělat střed vesmíru

No to nejde, páč nejspíš bude jedináček, tak ho nechci mít zas tak rozcapenýho.

jo ták, rázná mamina Ne, já děti mám ráda, ale nešišlám na ně, teším se na ně, ale to neznamená, že budu každý den chodit na nějaký kurz, a i když se budu snažit starat se o něj co nejlíp, neznamená to, že budu doma mít miliony lahviček veškerých těch serepetiček, přebalovací pult a bůhví co ještě, u nás v rodině vždy stačila podložka na stůl a všechny děti jsou normální A že bych najednou měla začít poslouchat beethovena,když ho přitom nemůžu ani cítit? To fakt ne