"Život" po smrti?

mě to zajímá, proto sem taky píšu. kdyby sis našla v knize o lidským těle informace o mozku, jeho stavbě a funkcích a trochu se tím zabývala, dostala bys odpovědi na všechny ty pochybný otázky. proto taky vím, že si po smrti není možný uvědomovat sám sebe, cítit, myslet atd. Pokud ovšem lidi věří v opak, nechám je přitom, je to otázka víry, asi se jim i líp žije, když si myslí, že nikdy nezemřou. Pokud bys měla zájem, mohu sem zkopírovat některé články o mozku a o tom, jestli je možné, aby dál něco bylo, když se člověk rozloží. Odkazy sem vkládat bohužel nejdou.

to máš možná pravdu, je to i hodně o tom...
já ti věřím, že je tohle prostudované a třeba to není i možný ale do jaké míry sahá věda? co když to není ani v dosahu vědy, je to něco na co prostě nejde přijít četla jsi ten článek co psala koza líta? je to studie vědců...
a jak si máme vysvětlit to co se nám děje? to co tady holky píšou a stavá se mnoha lidem, že něco podobného zažili, viděli, cítili to přece není jenom tak já tomu věřím
já třeba moc nevěřím na to, že se někde znovu narodíme ale nevyvracím to...to nikd nemůže vědet jak to je .)

jasně já to blbě napsala, nikdo nehce umřít... přirovnávala jsem to ke své smutné hostorii kdy zemře mladý člověk, který nechtěl umřít ...
omlouvám se...

já vím že ne...blbě jsem to napsala...neber si to osobně

Jak můžeš vědět, že je uvidíš? : ) jak můžeš vědět, že po smrti dochází k reinkarnaci? např. v Bibli není o reinkarnaci ani zmínka.

Kopíruji vám sem další článek:

Umírat je úžasné. Posmrtný život existuje. To jsou závěry, k nimž často dospívají nejen ti, kteří mají za sebou zážitek blízkosti smrti, ale i mnozí nadšení čtenáři knih Raymonda Moodyho, amerického lékaře a filosofa, který sbíral záznamy o předsmrtných stavech při své klinické praxi, a v roce 1975 mu poprvé vyšla pro mnohé šokující kniha Život po životě. Jeho závěry a dojem z výpovědí zpovídaných lidí vyvolávají představu, že umírání nemusí být drastický závěr života, ale že jde o mystický, smiřující a povznášející prožitek přechodu do dalšího bytí. Kdo by si něco takového nepřál?

Reakce na knihu byly ale rozporné. Zážitek blízkosti smrti tak, jak ho Moody ve své knize podal, podporuje u lidí tíhnoucích k trascendenci a náboženské víře mystické a spirituální představy. Naproti tomu mnozí psychologové, psychiatři a fyziologové o nasbíraném materiálu prohlašovali, že jde o pouhé halucinace. Jev má ale složitější pozadí, příčiny i projevy.

Americký psycholog Kenneth Ring shromáždil výpovědi 102 osob, kteří přežili infarkt myokardu a zažili syndrom blízkosti smrti. 60 % z nich zažilo nezvykle silný a konejšivý pocit klidu a míru, 37 % se vidělo být odloučeno od svého těla, 23 % prožívalo pohyb temným tunelem, 16 % z nich se přibližovalo ke světlu a 10 % do nezvykle silného a přitom neoslňujícího světla vstoupilo.Ring zjistil, že vznik a průběh

těchto zážitků u jednotlivých osob neovlivňují demografické rozdíly, tedy věk, pohlaví, vzdělání, stav nebo sociálně ekonomické postavení. Často jde ale o lidi s velkou představivostí, úzkostnější a neurotičtější než je běžný průměr. Bývají to osoby, které měly problémové dětství, jsou vnímavé, a tedy to bývají častěji introverti nebo ti, s nimiž se špatně zacházelo, bývali často nemocní a vůbec měli těžký život. Další podmínkou, která přeje takovému zážitku je fakt, že dotyčný ví, nebo je přesvědčen o tom že umírá, a je déle než minutu v bezvědomí na resuscitačním oddělení.

Protože Ring nevyvozoval ze svých poznatků spirituální závěry, byl jeho výzkum prvním krokem k tomu, že se tento syndrom stal předmětem zájmu seriózních vědců, psychologů a lékařů. Mnozí badatelé tohoto jevu se domnívají, že předsmrtný prožitek může být úzkostnou reakcí na hrozbu smrti.

Co se děje v umírajícím mozku?

1. Především se mění poměr krevních plynů, kyslíku a kysličníku uhličitého. Při různých stupních bezvědomí provázejících předsmrtný stav přestává v určitém okamžiku mozek dostávat dostatečné množství kyslíku - vzniká anoxie. Na jeho nedostatek je velmi citlivý hlemýžď v uchu, a jeho zvýšená aktivita má za následek produkci různých zvuků, především zvonění, šumění, někdy ale i nedefinovatelnou hudbu.

Anoxie je spojena s hyperkapnií - zvýšeným obsahem oxidu uhličitého v krvi.

Už v padesátých letech L. J. Meduna, psychiatr na univerzitě v Illinois podával pacientům směsi kyslíku a kysličníku uhličitého v různém poměru. Vyvolal tak u nich pocit lásky všehomíra, úplného chápání všeho, pocity souznění a extáze. Větší množství CO2 v krvi mělo za následek vidění kruhů vtahovaných do trubky nebo nálevky, tanec jasných barev, pocit oddělení vědomí od těla.

2. Do mozku přestanou zvnějšku proudit smyslové informace, a mozek si začne vytvářet své vnitřní obrazy, vznikají halucinace. Halucinace ovšem není nic mlhavého, naopak, má pro halucinujícího všechny rysy reality, a není ani příliš vzácná, jak se běžně soudí, přechodné halucinační zážitky může mít i jedinec netrpící žádnou dušebvní poruchou.

Halucinační zážitky psychicky zdravých osob při absenci smyslových podnětů zvnějšku - tedy při tak zvané smyslové deprivaci jsou známou činností mozku. Se smyslovou deprivací pracuje experimentální psychologie již od šedesátých let. Pokusné osoby leží v naprosté tmě ve zvukotěsné místnosti do chvíle, než se objeví halucinace. Nejčastější bývá intenzivní pocit vznášení. Podobné experimenty potvrzují teorii britského neurologa Jaksona, který už ve třicátých letech minulého století tvrdil, že paměť a vnitřně vytvářené obrazy jsou brzděny proudem smyslových informací. Pokud informace z vnějšího světa nepřicházejí, nebo je člověk nevnímá, je například v bezvědomí nebo jinak odříznutý od smyslových podnětů, mohou vznikat halucinace. O takových zážitcích vypovídají i lidé, kteří byli na čas uvězněni ve tmě a tichu, například při závalech.

3. Do mozkomíšního moku jsou uvolňovány endorfiny, vnitřní hormony zklidnění a slasti. Ty omývají mozkové a míšní buňky, potlačují bolest, navozují pocity radosti, míru a klidu. Jejich zvýšená hladina byla především vystopována u lidí, kteří poté vypovídali o zážitku jakési revize vlastního života v obrazech, a o vizích jiných světů.

4. Dochází ke zrušení běžného útlumu, mozek je vybuzen a jsou potlačeny zábrany ve zrakové kůře. Změny v metabolismu mozku mají za následek nervový šum. Další a další buňky jsou aktivovány, což navozuje vniřní vidění intenzivního světla, které samozřejmě neoslňuje, protože nemá nic společného s očima, takže je pochopitelné, že může přinést zážitek extáze.

Zážitky blízkosti smrti se objevují i v jiných situacích

Pod vlivem halucinogenů, například LSD, lze prožít někdy kompletní předsmrtný zážitek se všemi příznaky, což je při prožívání mezní hranice mezi životem a smrti spíš vzácné. Už sto let stará studie shrnuje výpovědi pacientů, kteří se podrobili chirurgickému výkonu s pomocí éteru - používal se dříve jako anestetikum. Také oni zažívali "vjezd do tunelu", hučení, nadpozemské světlo. Obdobný vliv na změny v mozku má hašiš a oxid dusný - takzvaný rajský plyn, který zase nejčastěji umožňuje zážitek odloučení od těla. Také otravy alkoholem mohou přinášet zážitky tohoto druhu.

Některé předsmrtné prvky tohoto fenomenu zažívají lidé při akutním ohrožení - horolezci při pádu, lidé v autě blížící se k předpokládané srážce. I když vyváznou bez újmy, mozek se v takovém momentu chová jako ve chvíli umírání nebo při požití některých drog.

Tento fakt svědčí pro podezření, že podobné nebo totožné zážitky může nastartovat okamžitý psychologický stav ve chvíli psycho-fyzického poplachu. Dalším spouštěcím faktorem zážitků blízkosti smrti je v některých případech epilepsie spánkového laloku nebo i jen jeho nestabilita, což není nijak vzácná odchylka. Výzkum několika neurologů potvrzuje, že v takových případech se někdy dostavuje odlišné smyslové vnímání, "odstup od těla" nebo známý pocit déjá vu - člověk se ocitne v situaci či prostoru, o němž se domnívá, že už ji zažil, že ho důvěrně zná, i když objektivně tomu tak není.

Kanadský vědec Michael Persinger se aktivitou spánkového laloku dlouhodobě zabýval. Všiml si mimo jiné toho, že lidé trpící častěji jeho nestabilitou bývají přesvědčeni o svých jasnovidných, telepatických či léčivých schopnostech. Přesvědčují okolí také o tom, že komunikují s "univerzálním vědomím". Došel k závěru, že náboženské a spirituální prožitky se přirozeně vztahují k aktivitám spánkového laloku.

Při záchvatech epilepsie se někdy objevují záblesky vzpomínek, jindy má epileptik pocit, že je vševědoucí, což je přesvěčivý zážitek podobný déjá vu - již viděného. Vědomí toho, že něco znám, je stejně jako mnoho dalších pocitů kontrolován nervovou aktivitou v limbickém systému mozku. Pokud jsou skutečnosti a znalosti opravdu známé, je aktivován hippokampus, který danou skutečnost signalizuje. Ale tentýž mechanismus se zapojí i při abnormální situaci, jako je například epileptický

záchvat, takže pak může dojít k falešné představě že znám, poznávám, i když skutečnost je jiná. Další epileptici mohou zase při záchvatu vidět zemřelé příbuzné a přátelé. Tyto zážitky byly jistě příčinou toho, že se ve starověku epilepsie považovala za božskou nemoc a nemocní byli často adorováni, ve středověku za posedlost ďáblem, což jistě mělo mnohdy pro postiženého neblahé důsledky.

Objevné byly pokusy s ketaminem

Ketamin je krátce působící halucinogenní droga, používaná jako disociativní

- rozštěpující anestetikum. Používá se v kombinaci se sedativy.

Experimenty s použitím samotného ketaminu přinesly zajímavé poznatky: při nitrožilním podání 50 - 100 miligramů ketaminu se většinou dostaví zážitek, který má všechny rysy spojované se zážitky blízkosti smrti - pocity klidu a radosti, představu odpoutání od těla, tunelový zážitek, telepatický rozhovor s nějakou světelnou bytostí a vnoření do zářivého, a přitom laskavého světla.

Kristus vítá, Jamadútové unášejí

Že jde o ryze lidské a nikoliv nadpozemské zážitky, o tom svědčí jejich sepětí s kulturou, která dotyčného prosycuje svými symboly a hodnotami. Američanům se v takových chvílých zjevuje spíš matka, a odchodu na onen svět se nebrání, neboť není násilný, ale naopak lákavý, což je hodnota, kterou navozuje křesťanský ráj. Indové - hinduisté mívají při přechodu do "jiných světů" spíš traumatizující zážitky, protože podle jejich náboženství poslové krále smrti Jama, Jamadútové, člověka

v komatu násilně unášejí. Muslimy vítá na onom světě častěji otec, i na onom světě je důležitější než v naší kultuře dárkyně života.

Za zmínku stojí i zkoumání těchto stavů u domorodců v Melanésii. Tito vyznávači kultu Cargo považují bělochy za bytosti z jiného světa. Naše technika jim připadá jako zázrak a tak si stavějí například letadla z bambusu a jakési primitivní přistávací dráhy v naději, že tím přilákají opravdová letadla se zásobou cenného nákladu. Jejich zážitky blízkosti smrti pak často vypadají jako návštěva továrny, kde se stavějí lodě, letadla a všechny ty podivné a "zázračné" výtvory, které viděli u bělochů.

Také děti ve všech kulturách mívají v takových situacích zážitky s tunelem, světlem a vítáním zemřelých bytostí. Často jsou to místo blízkých dospělých, kteří většinou ještě žijí, zvířátka, která v jejich blízkosti zemřela.

Světlo na konci tunelu

Efekt letu tunelem a přibližování se k jásavému světlu je jistě sugestivní zážitek, který se zřejmě díky Moodyho knížkám dostal mnohokrát do literatury a fi lmu. Pokud jde o vidění tunelu, najdeme odpověď na tuto záhadu ve zrakové kůře, která zodpovídá za zpracování zrakových informací. Svou roli také hrají soustředné kruhy na sítnici, což je vlastně výběžek mozku do zadní části oka. Když je pot

Když je potlačen útlum zrakové mozkové kůry, její buňky jsou náhodně aktivovány, a produkují nervový šum. Čím více buněk je aktivováno, tím silnější je světlo, které zraková kůra simuluje. Soustředné kružnice na sítnici v nás vyvolávají v takových chvílích pocit pohybu. Jakmile se lékařům na jednotce intenzivní péče podaří dodat mozku opět kyslík,

člověk je skutečně i pocitově tažen zpět do života. Je to přirozené završení

ustáleného příběhu, který si lidský mozek od nepaměti vytváří, aby se vyrovnal s traumatem smrti nebo ohrožení. Zachránění lidé si návrat do života vysvětlují tím, že je zpět zavolali jejich blízcí, nebo nedokončené dílo. Jsou ale známy i případy, kdy umírající dostal na výběr, jestli chce zůstat v záhrobí anebo se vrátit zpět do života a ten se dobrovolně rozhodl pro záhrobí. Přestože překročili jakousi pomyslnou hranici, od které už neměla být cesta zpět, lékaři je i tak probrali k životu.

I pro některé zdánlivě nevysvětlitelné jevy v souvislosti s NDE existuje přirozené vysvětlení. Pacienti, kteří přežili setkání se smrtí, byli někdy schopni vybavit si, o čem si povídali lékaři v době, kdy se snažili pacienta probrat k životu. Dnes už ale víme, že i lidé, kteří jsou v hlubokém komatu, mohou vnímat vnější podněty. V roce 2006 vědci z Anglie a Belgie podrobili vyšetření magnetickou resonancí (FMRI) ženu, která při autonehodě utrpěla trvalé těžké poškození mozku. Žena, která přežívala jen díky napojení na přístroje, byla schopna reagovat na jednoduché výzvy vědců typu "zkuste si představit, jak hrajete tenis." V jejím mozku se aktivovaly totožné oblasti, jako u zdravých osob. Někteří lidé v blízkosti smrti jsou tedy schopni vnímat, co se v tu dobu okolo nich děje.

Výzkum v oblasti zkoumání mozku v popsaných extrémních situacích má svůj význam. Lékaři, traumatologové dokáží zachránit mnohé orgány a obnovit jejich funkce - také díky špičkovému přístrojovému vybavení. Mozek je v těchto dramatických minutách nejcitlivější, a je dobré vědět, co se v něm pravděpodobně odehrává. Krevní odběry dávají odpověď na koncentraci krevních plynů a endorfinů, pomáhá i zobrazení mozku nejmodernějšími metodami. Zážitky blízkosti smrti a poznávání jejich fyziologických příčin jsou důležité pro traumatologii, neurologii, psychiatrii a další obory. Může být užitečný pro výzkum v psychologii. Přináší nové poznatky, které zasahují do problematiky drogové závislosti. Díky výzkumu mozku v extrémní situaci, kdy mozek navozuje mystické zážitky, věda v kontrastu s nimi konstatuje, že zážitky blízkosti smrti nijak nepotvrzují existenci života po smrti.

Dokonce sám Raymond Moody se ve své poslední knížce Kdo se směje naposled distancuje od paranormálního vyznění svých knih, a nabízí čtenářům představu, že hry s nadpřirozenem jsou jen cosi jako zábavné atrakce. Moody zřejmě nevědomky inicioval nastartování seriózního zájmu odborníků mnoha oborů, kteří se na bizarní jev podívali očima vědy.

Koza Líza
drsné ale na život po životě stejně věřím
díky za ten článek

Petrůů
ja taky

Ahoj, jen pro zajímavost - dnes ho dávají na HBO-23.20 Hod

Petrůů
hezky si to napsala...
já třeba nechápu proč umírají malé děti, nebo ty se narodí a pak krátce na to zemřou? nebo mladí lidi? podle mě se tohle neděje jenom tak...podle mě jsou někam dál...nevím jak to vysvětlit ale tak nějak si to myslim

Když si člověk ty studie o tom, co se děje,když umírá mozek, přečte-jaké pochody se v mozku a těle dějí, tak je možné že to vše způsobují nějaké látky, co si tělo samo produkuje, aby to umírání bylo "snesitelnější". Takže třeba jsou to možné výplody našeho mozku, nevím, ale když pomineme tyto setkání se smrtí, tak jak bysme vysvětlili ty další záhady, co se kolem dějí, co se nám stávají. A že jich je. Prostě když někdo nechce věřit tomuto, z lékařského hlediska to vysvětli, že tělo v té nejhorší chvíli před smrtí spustí nějaké mechanismy, tak jak bysme vysvětlili třeba negativní energie v domech, kde se něco strašného událo, jak vysvětlíme, že když jsou dva lidé na sebe citově fixovaní a ač jsou od sebe dost daleko, tak pociťují stejné emoce, prožívají bolesti jednoho z dvojce, když tomu dotyčnému zrovna není dobře.atd,atd.

K tomu převtělení - já jsem četla knížky o karmě a reinkarnaci a tam bylo napsaný, že člověk se může vrátit zpátky až třeba za několik desítek nebo stovek let, je to individuální, jenom pokud zemře třeba novorozeně nebo dítě, vrátí se dřív. Sama nevím, jestli tomu věřím, bylo tam i vysvětlené, proč je někdo postižený - když byl v minulém životě krutý a např. lidem vypíchával oči, tak se narodí v příštím životě slepý atd. Všichni si prostě nesou svou karmu a tak jak se chováme v tomto životě, potká nás osud v tom dalším.

Holky tak jsem si teď na wikipedii našla článek o Anneliese Michel jak tu o tom psala Nely. Stojí to fakt za přečtení, až mi z toho běhá mráz po zádech. nechávám tu odkaz http://cs.wikipedia.org/wiki/Anneliese_Michel

Četla jsem tu od víc holek o fóbich. Já mám problém podobný jako Tina 28, děsně se bojím vody. Nikdy jsem se nenaučila plavat, protože ten strach prostě nepřekonám. Miluju léto i koupaliště, ale jakmile se mi dostane voda na obličej tak se normálně topím. Navíc další hrůzou pro mě jsou pevný sprchy, prostě jakmile na mě dopadají kapky vody tak nemůžu dýchat, proto mám asi tak ráda vanu. Je to možný abych takový stavy měla protože jsem se v minulém životě utopila? Já si to asi jinak neumím vysvětlit. Kolem nás je tolik podivných věcí které nás provází životem, člověk se jim po celé věky snaží přijít na kloub, ale stejně nám zůstanou obeztřená tajemstvím a my můžeme jenom hádat z náznaků. Možná je to tak i dobře...