Děti a život s nimi

Holky....klíííídJá bych ještě chvilku u těch babiček zůstala....od dvou let dávám pravidelně holčičku k babičce z e strany otce, byly tehdy povodně a bylo to téměř nezbytné.Občas jsem jí dala i k mé matce, ale tam je problém vysoký věk a taky způsob výchovy, takže lepší alternativa je pro mně druhá babička, i když u ní mám také jisté výhrady - dítě je přecpané, vlasy zacuchané, že to vypadá, jak kdyby jí tam dělali dredy, zuby málo čištěné - tohle se babičce může říkat horem dolem, ale je to k ničemu. A přes tyhle všechny patálie jsem ráda, že si ji babička s dědou berou, jako svoji povinnost to nechápou, naopak by se špatně cítili v opačném případě, tedy kdybychom ji tam neposílali.Vím, že každý se může rozhodnout podle svého, jestli pravnoučata bude hlídat nebo ne, ale moje zkušenost je taková, že většinou babičky zájem mají.Rády se pochlubí pěknými šikovnými dětmi.Ale taky naprosto chápu, když některé řeknou, že ne, že to nejsou jejich děti a že je to nezajímá.Je to hodně individuální.A dost často babičky o dětičky ani nemají možnost pečovat kvůli špatným vztahům se svými dětmi.Možná bych jenom přidala svůj názor na ten Váš spor nahoře, myslím, že Suflátko chtěla naznačit, že za tou neochotou hlídat jsou jiné problémy v rodině, třeba že babičky mají pocit, že hlídat se má jenom potřebným a jim třeba taky nikdo nehlídal, tak oplácejí stejnou mincí.

hmmm no snáď nie, stále sa tu hubuje o tom, že nebudeme robiť to, čo zlé sme zažili my

Hmmm tady se to nějak pomíchalo hrušky s jablkama .

Ale to je přece jasné, já mluvila o hodnotách !!! Mám také spoustu zájmů, svoje koníčky, jezdím na jednu dovolenou ročně taky sama bez dětí i manžela, jen se sestřenkou a nijak tím netrpí oni a já, děti mi nikdy nebyly překážkou v mých aktivitách, vyjmu-li práci, což je pochopitelné. Mám postavený žebříček hodnot tak, že na prvním místě jsou a budou naše děti, ať jsou malé, nebo dospělé, doma nebo z hnízda. Šlo mi pouze o nastavení hodnot a nemá to nic společného s tím, zda má moje máma koníčky, zda hlídá vnoučata nebo ne, zda je budu mít já a hlídat vnoučata...

No a když tedy odpovím, jak by bylo ženské, které vyletí děti z hnízda a ona nemá žádné zájmy a jen se celý život starala o rodinu, nic jiného - tak si za to... promiňte - může sama a nemůže se litovat. Tolik k tomu "odbočení od tématu".

no to sa vačšinou vždy a všade

Nemyslím, že by si ženská vždycky za tu situaci, že se pouze starala o rodinu a nyní nemá do čeho píchnout, mohla vždy sama.Někdy se život ubírá jiným směrem, než si člověk představuje a přijde mu do cesty spousta situcí, které musí řešit i na svůj úkor.Taková ženská může klidně skončit bez smyslu života proto, že měla třeba manžela, který jí s ničím nepomohl a ještě třeba těžce onemocněl, do toho rodiče, kteří potřebovali trvalou péči, třeba ještě druhé zaměstnání, aby se utáhla celá rodina....a navíc je třeba mít na paměti, že dnešní důchodkyně vyrůstaly v jiné atmosféře a kdo měl nalakované nehty, tak prd dělal, a ten, kdo si holil nohy, byl ten, co má asi čas nazbyt, protože toho normální žena tedy nazbyt neměla a ženská, co chodila pravidelně cvičit, tak určitě musela mít doma bordel a k večeři chleba s máslem.Spousta předsudků ty ženy tak svazovala a nyní si s uvolněním mravů jaksi některé neumějí poradit.

Natýsko každý strůjcem svého štěstí a pokud měl někdo minulost takovou a makovou, nikdy přece není pozdě začít jinak. Doba minulá podle mne absolutně nesouvisí s nějakým smyslem života a ženská, které nepomáhal manžel - si ho vybrala a nikdo ji nenutil s ním být a když se někdo stará o rodiče, skončil mu veškerý jiný život ? To všechno mi zní jen jako sebelítost a výmluva. Svůj důchodový věk, pokud se ho jednou dožiju ) jsem si naplánovala aktivně, s láskou k dětem a vnoučatům, ale i s cestováním po světě.. Proč by např. žena, která tedy jak píšeš "byla chudák" měla být už jen sama ve své depresi až do smrti ? Je to jen její volba, jak si život dál uspořádá, nezáleží na tom, jak žila dřív.

Pěkná blbost. Tedy moje máma má do důchodu 2 roky a nohy si holila snad vždycky, nehty si lakovala taky, pracovala (celý život v bance), chodila cvičit a jejím (spolu s tátou) koníčkem byla kánoe, chataření, no a vyvářela.. Absolutně nechápu smysl toho odstavce.

Fíha, tak to teda klobouk dolů Nedovedu si sama sebe v 18 představit. Děti sem odjakživa milovala a "kradla" kde se dalo, na chatě pořád drandila s nějakým kočárkem... Vdávala jsem se ještě na škole, každej čekal, že budu první s prckem a ono prd, pořád jsem čekala, kdy dostanu rozum, resp. kdy tak nějak dospěju...no ve 26 jsem si uvědomila, že bych se asi načekala a ve 27 se nám narodily taky dvě cácorky Manžel si dvojčata moc přál a přestože je nikde v rodině nemáme, tak si je vymodlil V porodnici, nenamalovaná, jsem vypadala o dost mladší, takže jsem občas zachytila pohled typu: chudák holka, zbouchli jí někde ve křoví a hned má dvojčata...no sranda.
Že jsem z nich celá poprděná asi nemusím popisovat, zná to každá a přesto jsem nikdy neměla tolik zájmů a koníčků jako teď. Je to samozřejmě díky podpoře mého manžela a i obě babičky mají holky moc rády a zvlášť moje mamka je i hlídá, bere si je v létě na chatu a tak a ještě obě pracují, ale jako samozřejmost to neberu, kdyby nemohla hlídat, tak si bych si někoho našla, ale jsem moc ráda a vděčná, vztah dětí a prarodičů je velice důležitý, škoda že se cácorek nedočkal můj taťka, ten by z nich byl absolutně poprděnej, o mých dětech básnil snad od mých 5 let
No a vylétání z hnízda? No jasně teoreticky to mám zmáklé - dát dítěti volnost, nechat koníčky a kroužky na něm, vytvořit mu prostor pro nové kamarády, zážitky, atd atd...teorie... Praxe? Dneska jsme byly poprvé ve školce (holkám jsou 4), bohužel jsme na konci prázdnin onemocněly, takže jsme nástup nechytly, no a jak to vypadalo...? Nejvíc brečela Anežka, pak její hysterická matka, kterou uklidňovala jak p. učitelka tak posléze i p. ředitelka a nejvíc v pohodě byla Alžběta, která je jinak neskutečný mumínek...a to sem tam s nima byla celý den a po "O" jsme šly dom...no prostě jsem se předvedla Ach jo. PSM dolehl a totálně jsem to nezvládla... Zítra je tam odvádí tatínek a já si budu vzlykat doma do polštáře

Mončo mluvíš mi z duše . Můj tatínek se nedožil taky - zemřel měsíc před mým porodem dvojčat - ve 42 letech, na akutní leukemii. Taky si pořád říkám, jakej by to byl skvělej děda a co všechno by je naučil... spát pod širákem, rozdělat oheň, lézt po horách, dračí smyčku a určitě by měly jako já KPZ ). Anežka a Alžbětka jsou krásný jména !! Když si vzpomenu na naše první dny ve školce, holky byly docela v pohodě a já bulela, chodila jsem do práce flekatá ), učitelky kroutily hlavou co blbnu, když dvojky jsou v pohodě !! Za rok mě to čeká s prckem a budu na tom mnohem, mnohem hůř !!!! Jsem o moc víc starostlivá s přecitlivělá, než tenkrát. To bude divadlo )

Pajdule
A o tom to je, někdo třeba už od života v důchodu nic nečeká, a někomu to třeba ani nevadí, že najednou nemá tu náplň. A jestli si Tvoje maminka lakovala nehty tak je to v pořádkujá jsem se většinou v životě setkala s jinými případy, ten kdo si lakoval, tak se lišil. A ženská , co se starala o někoho, kdo potřeboval pomoc, je taky strůjkyní svého osudu? Určitě se mohla rozhodnout, že to dělat nemusela, ale rozhodla se tak jak to považovala za správné. Přesto si nemyslím, že by na každého platilo, že je strůjcem svého osudu, a taky si nemyslím, že pro takového člověka je jednoduché ve stáří myslet jinak. Každý si svůj život uchopí jiným způsobem. Také záleží na tom, kdo žije v jakém prostředí.Vyrostla jsem na malém městě, a bohužel i dodržování základní hygieny bylo velkou rozmařilostí a mít koníčky se považovalo za projev nevyzrálé osobnosti.Já sama jsem toto mívala v pracovních posudcích - okolí nechápalo, jak může někdo, kdo pracuje, mít spoustu zájmů.Jestli Ty jsi vyrůstala v pěkném prostředí, kde jsi nic z e shora popsaného nezažila, tak mi nezbývá, než Ti pogratulovat .Považovat to za jediný možný pohled na věc to však nelze, neboť každá jsme se v životě setkala s jinou sortou lidí.A přesto, že se spoustou lidí , které jsem v životě potkala, jsem nemohla souhlasit a jejich názory a taková odevzdanost osudu a oblepenost předsudky mi hodně vadily, tak se na to zkouším dívat i jejich očima. Nikdy jsem nevěřila, když Klaus tvrdil, že změna myšlení bude trvat i 20 nebo 30 let, že by to mohlo trvat tak dlouho, ale zejména u starší generace jsem se přesvědčila, že to sedí.

suflatko]bábičky nám nepomáhají právě proto, že se máme dobře Jakej to paradox. Takže starší je 7 a mladší jsou 4, dodnes si je ani jedna bába nikam nevzala, nebyly u žáné přes noc, na vše jsem sama, vše co dělám, dělám s dětma za zády a naučila jsem se tak samostatnosti, že už ani nikoho nepotřebuji[/quote]

Plně tě chápu,mám sice skvělou babičku,ale myslím si že by se mohla malý věnovat víc ale rozhodně jí do ničeho nenutím.Jen to tak cítím.
Jseš perfektní mamina,když všechno takhle zvládáš dovedu si to představit jak je to těžký být na všechno sama.Mám teda jen jedno dítě,ale přítel je do večera v práci,tak všechno je většinou na mě úklid,domácnost a tak.Někdy toho mám plné zuby,ale nikdy bych neměnila, mít dceru je pro mě to nejkrásnější co mě v životě mohlo potkat.

Krásně to napsala venuše : Nemůžu změnit život jiného člověka, byť je to má maminka a mám ji ráda.
Ano, přesně tak. Ta maminka musí začít sama být aktivní. Třeba spolu s taťkou... Natýsko máš pravdu, doba byla jiná, ale opravdu já nemám ráda slovo "nejde". Všechno jde, když člověk chce. Ten člověk sám musí chtít změnu, pokud už měl život předtím jakýkoliv a začít jezdit na kole, cestovat levně s důchodci, začít s novým koníčkem - třeba opečovávat bonsaje, co já vím, pořídit si štěně, chodit s ženskýma na kafíčko do cukrárny a s manželem do divadla, na ryby...vždyť to jsou úplně banální věci, který skoro nic nestojí (ne každý asi bude mít v důchodu na cestování po světě a třeba golf). Nikdo nemusí dřepět doma a stěžovat si, že je sám, nedejbůh vyčíst rodině, že jim obětoval celý život a teď je jeho život bez prázdný. Howk )

Ale jistě že máš pravdu...změnit to může každý kdo chce, stejně jako je pravda i to, že to každý buď svou vinou či za jistého přispění osudu už nedokáže.Ale i s tací jsou mezi námi a ani jedna s tím nenaděláme nic.

máš pravdu, keď chodím do práce, mám tri deti, manžela na invalidnom dochodku a rodičov ktorí nie sú schopní sa o seba postarať a sú odkázaní len na mňa, detí veľa, peňazí málo, tak mám ešte jednu prácu aby sme vyžili, ráno vypravím deti do školy, bežím do práce, z práce pre deti, potom rýchlo domácnosť a úlohy s detmi, potom bežím k starým rodičom lebo ich treba obriadiť, od nich bežím do druhého zamestnania na tri hoďky, potom prídem domov, osprchujem sa a skočím si do posky a na solárko a zajazdím si na bicykli po tichých nočných uliciach, večer pletiem deckám svetre a usínam, to len tak ku príkladu, aj tak to chodí

Pajdule
Děkuju moc za podporu, snáším to dost špatně, tušila jsem, že to nebude lehký, ale že mě to tolik vezme... Holkám bohužel dost trvá než někoho přijmou do svý smečky, tzn. začnou s ním komunikovat, nechají na sebe promluvit, sáhnout... takže brečí, teď ráno pofňukávaly, že jsou unavené...před chvílí je manžel odvedl do školky tak napjatě čekám až mi zavolá jak to probíhalo...asi udělám vánoční úklid bytu, abych nemyslela na to jestli tam plakaj a stýská se jim