Dlouhodobě nezadané

tohle je těžká otázka a asi individuální, jak u koho... já to vnímal velmi negativně, když jsem čekal na svůj první pořádnej vztah, a vnímal jsem to tak, že chyba je jednoznačně ve mě, i když mi okolí řikalo jako že to nechápe... pak jsem se strašlivě zamiloval do jedný holky, která si vybrala mýho kolegu, kterej seděl asi 3 metry ode mě... bylo dost těžký naučit se nedívat, když se k sobě tulili, on mohl dělat to co jsem já chtěl dělat, a mě to trhalo srdce... trvalo mi to přes rok, ale přežil jsem takže podle mě, je lepší mít za sebou pár zkušeností, i kdyby to byly zkušenosti, který nedopadly dobře... protože člověk se naučí žít ve vztahu, naučí se co dělat a co nedělat, a ve vztahu, kterej přijde pozdějc, má šanci neopakovat chyby, který už udělal v dřívějším vztahu... a taky je potřeba najít svoje hranice, co jsem ochoten akceptovat a co už ne... já se teď třeba učim to, jak dlouho jsem ochoten čekat na jednu holku, a za jakých podmínek... a zjišťuju, že moje trpělivost už končí, že jsem za sebe udělal co jsem mohl, ale mám svůj život

super,držím palečky!

Na tvůj příspěvek musím reagovat Buď klidná, mě to dokonce řeklo pár kamarádek, že první dojem byl děsný, nepřístupná, nafrněná, sebevědomá fuchtle Přitom se tak vůbec necítím a dost to mrzí... A s chlapem jsem to vyřešila tak, že jsem začala chodit s kamarádem) Měla jsem 5 let děsný vzah, po rozchodu jsem se uplnula ke kamarádům a nakonec to dopadlo tak, že s jedním jsem po 11 letech změnila statut z "kamarádi" na "partneři". Teď máme svatbu za dveřmi, nádherný partnerský život, prostě se mi splnilo vše, co jsem u chlapa hledala a co mi chybělo. Takže holky, ženy, dámy, koukejte i kolem sebe

jsme na to fakt stejně,Mě to říkají i ženskéA jsem úplný opak,stydlín a úplně normální ženská

Hodně štěstí!!

Jééé, děkují, Vám všem holky taky

díky, i já tobě já si řikám, že to z nějakýho důvodu tak má bejt, taky nechci holku jen na to abych měl holku a nebyl sám, ale samota mi taky moc nevyhovuje, zvlášť když trvá moc dlouho... tak uvidíme

Naprosto ti rozumím,moje slova

Ahoj, já jsem taky sama, už to budou dva roky. A místo, abych smutnila, že nikoho nemám, tak jsem začala více pracovat na sobě. Začla jsem poznávat kdo opravdu jsem a začla se konečně z celého srdce milovat i s chybama. Taky jsem si řekla, že nebudu jen s někým, abych nebyla sama. Čekám na toho pravého a vím, že ho potkám, protože tomu věřím!

ahoj, to je určitě super začátek, je to cesta správným směrem protože když člověk nemá rád sám sebe, tak ho těžko můžou mít rádi ostatní... jen je ještě k tý víře, že ten pravej přijde, mít i představu, jakej má ten pravej bejt, co má umět, co dělat, co naopak nedělat, a tak

tak u mě žádná změna, ale jedna přece jen...přestalo mi vadit, že jsem single....naopak se mi muži dokonale zhnusili...neb jsem se pokusila najít partnera do tanečních, jen tak, bez vztahu, poptala jsem se známých, napsala do jedné net-seznamky...prostě co kdyby. tančím fakt ráda, a nechce se mi sedět pořád doma. mno....několik z nich mě pozvalo na seznámení do vířivky , jeden mi dal vědět, že kdybych zhubla ještě dvě kila, budu ideál, a zbytek něco v tom smyslu, že mě berou, protože v něčem odvážném mi to bude slušet. jací úchyláci to běhají po světě? pryč a dál od všeho, co vypadá jako muž

mno jo, ale timhle generalizováním si moc nepomůžeš protože taky existuje spousta normálních kluků a chlapů, a s timhle přístupem je od sebe spíš odeženeš

jirik
až na nějakého narazíš, dej vědět stačí, když při prvním seznámení nebude mít dvojsmyslné poznámky, nebude vykládat přisprtostlé vtipy, neřekne ať zhubnu, nebo mě nebude chtít dostat do postele nebo do vířivky....nic lepšího se mi zatím nestalo, takže můžu muže soudit jen z tohoto reprezentativního vzorku tímto se všem normálním mužům omlouvám.

tak pokud jsi nepotkala opravdu nikoho jinýho, tak se nedivim tvý skepsi... to bych na tvym místě byl asi taky naladěnej podobně ale možná to záleží na tom, v jakym okruhu se pohybuješ... je pravda, že netový seznamky nejsou úplně reprezentativní vzorek s těma normálníma chlapama nemusim chodit daleko, v kanclu se mnou seděj dva, kteří by se dali do škatulky "normální" zařadit a co se týká mý osoby, já o sobě tvrdim, že normální nejsem, ale dle tvý definice bych si myslim taky patřil do tý "normální" škatulky

Ano, ano mám přesnou představu.

Jsem sama dlouhodobě, ne že by to bylo až tak moc moje přání, ale ještě se neobjevil někdo, kdo by za to stál, a když už je to chlapík v pohodě, tak je zadaný a přes to nejede vlak. Anebo mně se líbí, já jemu ne, a naopak. Taky jsem trochu uzavřená, neumím balit. Nemyslím, že bych byla nějak extra náročná, ale zase na druhou stranu nechci dělat kompromisy hned od začátku, že už mi ujíždí vlak atpod ...

Mohla bych napsat sranda knížku, teď už srandu- Jak se neseznámit ... kamarádky mi v dobré víře dohodily pár týpků, ale naprosto nepoužitelných pro život, od sukničkářů, což ony asi nevěděly, projevilo se to až při setkání, kdy se dotyčný choval s prominutím jako naprosté pako a popisoval mi, jak vlastně touží po té mé zadané kamarádce, která mi ho dohodila ( tak proč vlastně šel na rande se mnou? jen si asi vylít srdce, ale pak z něj padaly hlášky jako "no správnej chlap vlastně touží dostat každou sukni" ..achach), až po lakomce, kdy dotyčný pozve, a pak dělí v restauraci účet za dvě kafe a jednu minerálku dvěma, nejsem potvora, ale taky se mám ráda a nenechám s sebou zametat. A ta pověstná jiskra je taky důležitá, jak tam není, bohužel ...

Myslím, že ještě dlouho sama budu, ono má všechno svoje, výhody i nevýhody a dneska není pravidlem, že každý musí prožít život v páru, ne, nemusí, stačí se podívat v okolí, kolik lidí se rozchází nebo není ve vztahu spokojených, hádky atpod., tyhle zážitky si ráda nechám ujít..