Jak na něj?

Ahoj,
jsem už docela zoufalá, protože už nějak nevím jak se zachovat. V práci jsem potkala moc fajn chlapa, je milej, hezkej, chytrej a vtipnej. Oba jsme doktoři a v nemocnici jsme se také seznámili. Vlastně to byla taková spíš hra osudu, protože ze začátku jsme se moc nemuseli.
Já si teprve dělám atestaci na chirurgii a střídám každé oddělení. On je kardiochirurg, ale přes deset let procoval v zahraničí a v Praze je vlastně jen krátce. Poznala jsem se s ním, právě když jsem byla na stáži na oddělení kardiologie. Vlastně hned při prvním setkání jsme se pohádali, kvůli postupu vyšetření a nevypadalo to, že zrovna budeme přátelé. Ovšem časem jsme se spolu naučili pracovat a já jsem o něm chtěla vědět trochu víc. Tak jsem se různě začala vyptávat, ale nikdo o něm nic nevěděl. Nakonec mi trochu víc řekla kamarádka, co s ním byla nějakou dobu v zahraničí na stáži.
A právě, co jsem se dozvěděla, mě moc nepotěšilo. Zjistila jsem totiž, že mu před lety zemřela žena. Docela jsem byla v šoku, protože tohle nikdo v nemocnici neví. Když přišel tak i dost lidí říkalo, že se snaží přizpůsobit a nedělá žádné problémy. Přeci jen když pracujete v jiné zemi, je pak celkem problém se znovu integrovat zpět. Trochu jsem váhala, jestli se s ním mám blíže seznamovat, ale nakonec to byl on sám, co za mnou přišel s tím "jestli nechci jeden případ probrat u večeře". Souhlasila jsem a na večeři šla.
Stále mi vrtalo hlavou, proč působí tak tajemně a nikdo o něm nic moc neví. Nakonec jsem se ho sama zeptala na jeho minulost a manželku. A tady nastal problém. Hned co začal mluvit o své manželce, tak bylo vidět, že se mu to těžko říká. Když mi řekl, že zemřela před 7 lety na rakovinu vaječníků, měl slzy v očích. Nakonec se mi omluvil, na stole nechal peníze a odešel.
Další den jsme spolu měli naplánovanou operaci, kde se choval úplně normálně. Když jsme skončili, přišel za mnou a hned se mi začal omlouvat, jak ho ten včerejšek mrzí. Já mu řekla, že se nic neděje. Vždyť je to normální, že někdy prostě nejdou udržet emoce na uzdě.
Navrhla jsem, že jestli chce, tak můžeme někam zase zajít. Natož on mi řekl, že se seznamovat už neumí a já mám na víc, než je on. Zůstala jsem jen koukat, protože mi je jasný, že ke mně něco cítí (pohledy, chování), ale jen se bojí udělat ten první krok.
Co mám dělat? Já cítím, že on za to stojí, opravdu je hrozně sympatickej a je na něj spolehnutí, ale má strach se víc sblížit. Chápu, že to muselo být hrozné ztratit ženu, ale přeci nikde není napsáno, že má být sám do konce života.
Byla bych ráda, za nějaké rady. V práci se o tom s nikým bavit nechci, protože ho znají a o nějaké drby nestojím.
(Mně je 28 a jemu 37)