Jak se smířit s životem bez otce

Lepší svého otce neznat než ho znát celé dětství, mít s ním hezké vzpomínky a když je ti 13, tak tě schazuje, psychicky vydírá, hraje si s tebou, posílá na tebe soukromé detektivy co děláš, nikdy tě neobejme, nikdy ti nepomůže, když máš problém a svěříš se, tak ti řekne, že jsi úplně neschopná...věř mi. Taky se mi s tím žije špatně a věřím, že mi ta otcovská láska bude chybět hlavně až budu mít vlastní rodinu, ale tak to prostě je. Někteří otcové nejsou otcové a někdy je bez nich líp. Jeden čas jsem se s tátou nebavila trvalo to pár let a bylo mi strašně smutno. Ale on se za celou tu dobu neozval. Neřekl mi promiň jak jsem se k tobě zachoval. Nic. Nakonec jsem přilezla, ale když to tak řeknu není o co stát. Pořád se nechová jako můj táta. Dá se říct, že ještě pořád čekám na ten zázrak, že se věkem změní, ale je to jen čekání jak u změny partnera, ale pro mě je prostě pokrevní pouto silnější. Asi se od něj nikdy nějakého citu nedočkám. Moji hrdinové( tátové) byli dědové a ani jednoho už nemám. To jsem nesla hodně špatně. Kdyby někteří muži byli jako oni ..
PS: taky se kouknu občas na nějaký film, ale většinou je to z Ameriky tam točí pohádky pořád, ale stejně je hezké se na to koukat a ano brečím u toho, protože bych takový vztah se svým tátou mít chtěla. Jednou takový trochu byl, ale jak už jsem napsala změnilo se to. Možná proto se ho nemůžu jen tak vzdát, protože tyhle vzpomínky vám nevezme nikdo.

Nemám přímo radu, ale věř, že je daleko lepší nemít otce žádného než takového, který tě psychicky týrá, šikanuje a občas i zmlátí. Taky jsem nikdy nezažila jaké to je, mít hezký vztah s otcem a už ani nezažiju, protože jak to šlo jsem se z toho pekla odstěhovala a už se s ním vůbec nevídám.
Já už jsem s tím smířená, i když je mi to občas líto, ale hlavně jsem si slíbila, že jestli budu mít někdy dítě, nikdy nedopustím, aby zažilo to co já.

O psychologovi a terapii jsi uvažovala?

Reaguji na Kikulina: Tak je to jedna z věcí, která mě napadla, ale nemám s tímto moc zkušeností a nevím, jaký výsledek od toho očekávat... Mám v sobě zafixováno, že stejnou pomoc jako psycholog může poskytnout blízký přítel. Kdyžtak mi mou představu vyvrať, rozhodně se tomu kategoricky nebráním, ale potřebuji vědět, jaký účinek by to mělo přesně mít. Jestli nejde o "pouhé" vypovídání se stejně jako se můžu vypovídat blízkému příteli. Nemám s psychology ani s terapií žádnou zkušenost

Asi tak.
Je smutné, že vás táta opustil, ale zkus si představit, jak by se s takovým člověkem žilo, kdyby zůstal. Co já bych dala za to, kdyby otec býval odešel...

ne, opravdu kamarád ti stejnou pomoc poskytnout nemůže, protože na to není trénovaný, k psychologovi se nejdeš jen vypovídat, on ti poskytne nezaujatý pohled na věc a nabídne ti různé techniky duševní hygieny, relaxační techniky, cvičení, která ti pomohou se s traumatem vyrovnat a jít konečně dál, ale s psychologem je to na dlouho, ale to snad ti je jasné

Já si teda taky myslím, že je kolikrát lepší žít bez otce, když za nic nestojí. Moje vzpomínky na něj jsou tak akorát, že byl věčně namol a hádal se s mámou a kolikrát na ní i vztáhnul ruku. Jsem ráda, že měla tu odvahu doslova se mnou a se ségrou utéct. Od tý doby propil, co se dá, má všude dluhy, je věčně někde po blázincích nebo někde na ubytovnách. Teď už jsou to aspoň tři roky, co jsem ho neviděla a jsem teda spíš ráda, spíš se vždycky děsím toho, kdy se zase dozvím o nějakým průšvihu. Úplně s tím vnitřně srovnaná nejsem a občas to vyplave na povrch, ale prostě se snažím na to nemyslet a hotovo, protože s tím stejně nic nemůžu udělat. Jinak já nemám pocit, že bych někomu záviděla, spíš jenom nevěřícně koukám a nedovedu si vůbec představit, že někdo má dobrej vztah s otcem..je to divný. Spíš mi přijde, že kvůli tomu moc nevěřím vztahům a vůbec pro mě chlapi nejsou moc autorita.

Nechci zakládat nové téma, stejně by mi ho možná smazali, tak to napíšu sem. Loni mi zemřel děda i pejsek. A už to pomalu bude 10 let, co mi zemřela babička, děda a druhý pejsek. Dodnes jsem se s jejich smrtí nevyrovnala, nesmířila se s tím, o dědovi, který mi zemřel loni, se mi vnoci občas zdává. Před spaním si promítám krásné vzpomínky z dětství na ně, svírají mě přitom strašné úzkosti, mám zrychlený dech a hned se rozbrečím. Nedokážu se vyrovnat s jejich smrtí, jsem při vzpomínkách smutná a brečím. Myslím si, že by mi nepomohl ani psycholog, protože on mi je nevrátí. Co mám dělat? Chtěla bych je zpátky! PS: Chybí mi i můj bývalý přítel, se kterým jsem se rozešla (rozchod byl z mé strany), chodit bych s ním znovu nechtěla, ale chtěla bych ho mít nablízku. Už jsem jej nějaký ten rok neviděla. U něj mě těší alespoň to, že je naživu a je (doufám) šťastný. Je to smutné.

Reaguji na rosa.blanca: Je těžké napsat "nebuď smutná", to jsou jen prázdná slova, která útěchu nepřinesou. Za pár dní to bude 24 let, co mi táta umřel. Bylo to o to těžší, že jsem u toho byla, držela ho za ruku. Dodnes mám ten obrázek před sebou. To už se mi z mysli nevymaže. Ano, byla jsem "jeho holčička". Pouto mezi námi bylo silné. Přesto si musíme uvědomit, že smrt k životu patří. Minulý týden zemřel tátův bratr, můj oblíbený strýc. Je to nespravedlivé, že ztrácíme blízké, ale je to tak. U Tebe je to asi horší v tom, že se ztráty nahromadily, zřejmě jsi bez přítele a ze samoty občas na člověka dolehne tíseň. Snaž se zahnat smutné myšlenky. Mně se to vždycky nejlépe dařilo prací.

Zvláštní tohle číst, zažíla jsem něco podobného, sice jsem byla mnohem starší, a nebylo to, že by mě ona přímo opustila, tehdy, když jsem to prožívala, nežilo se s tím dobře. Dnes už jako dospělá to vnímám tak, že ona prostě nebyla dobrá matka, protože vždy upřednostňovala svoje potřeby nad potřebami dítěte, které možná kolikrát ani nevnímala...

Myslím, že to člověka mrzí, a asi i mrzet vždy bude. Možná to pomůže pojmenovat, já když někomu vyprávěla, co jsem prožila, vzbudilo to dost velký obdiv, což jsem nechápala, protože jsem si byla naopak sama sebou velmi nejistá.

Nevím jestli je to povzbuzující, ale možná je ještě dobře, že si ho nepamatuješ a vztah s ním nemáš, ztráta někoho, na koho máš hezké vzpomínky a to, že se ti po něm a po těch hezkých prožitých chvílích stýská, je myslím horší. Aspoň u mě to tedy tak bylo.

Reaguji na Silvestra:
Děkuji za milý příspěvek!