Za celý svůj dosavadní život jsem se dokázala z problémů nějak vyhrabat. Uměla jsem s nimi nejen bojovat, ale i vyhrávat. Bohužel jsem se teď dostala do situace, kdy nevím kudy kam. Můj život postrádá smysl.
Minulý rok v zimě jsem získala jsem novou práci v Praze- na částečný úvazek, protože stále studuji. Myslela jsem si, že mě nemohlo potkat nic lepšího, budu přeci v Praze, budu bydlet v bytě s dlouholetými přáteli a začnu konečně pořádně pracovat a vydělávat si sama na sebe. Bohužel to byla jenom iluze a práce mi nevydělává tolik, abych se stačila uživit. Vlastně si vydělám pouze na to, abych zaplatila nájem, který je už tak dost vysoký, dále abych mohla jezdit po Praze a abych se někdy mohla podívat i domů. Něco málo dám za stravu a zbytek měsíce živořím. Navíc mě tato pracovní činnost nijak nenaplňuje. Jedná se sice o prosperující společnost a práci "v teple", ale trávím dost času pouze koukáním a datlováním do počítače, abych potom na konci měsíce dostala pár korun na účet.
Jsem aktivní typ člověka a ke svému životu potřebuji pohyb. Kreativitu. Abych to shrnula, tak jsem v práci/Praze nešťastná. Pokud s někým mluvím o tom, jak drahý tam je život a že na částečný úvazek se tam žít nedá, když studuji v jiném městě, tudíž musím každý měsíc dojíždět z bodu A do bodu B, bydlím zase v jiném městě, tudíž jezdím z bodu A do boud B a z bodu B do bodu C a pak znovu z bodu C do bodu A. Je to finančně dost nákladné. Lidé z mého okolí absolutně nechápou, proč bych měla v práci končit, když je to tak skvělá firma, která mi otevře v dalším pracovním životě dveře "dokořán", říkají, že udělám obrovskou chybu a za pár let toho budu hrozně litovat. Navádí mě, ať si najdu druhou brigádu, přičemž bych ráno chodila na jednu a odpoledne na druhou. Kde by potom ale zbyl čas na školu? Brigádu jsem se snažila sehnat, něco málo mám rozjeté, ale je to výdělek pár stovek.
Když člověku začnou věci přetékat přes hlavu, snaží se najít nějaké východisko. To mé spočívá v tom, že bych si ráda na nějakou dobu odpočinula od jistých lidí, od míst v České republice a od každodenní snahy všem vyjít vstříc, i když mi můj vnitřní hlas říká něco jiného. A mé srdce to také táhne jinam. Ráda bych vyjela za hranice a chvíli se věnovala sobě, tomu, co chci já. Poznala nová místa, kulturu a věnovala bych se tomu, co mě naplňuje. Chtěla bych si urovnat myšlenky. "A co Ti brání vyjet pryč?"...Můj přítel. Přítel, který by takové odloučení asi nepřekousl. Už tak se vidíme málo, protože jsme od sebe daleko. Bylo by to těžké odjet na tak dlouhou dobu, když máš někoho tak ráda. Vidíš to, stále se ohlížím na druhé, dělám věci tak, abych se jim zavděčila, abych je nezklamala. Už je toho ale na mě moc, už to nějak nedokážu unést na bedrech...je to až moc velká tíha, zodpovědnost.
Mám pocit, jako bych se zastavila a nevěděla kudy kam. Nechci se zase vracet zpátky domů, abych začínala znovu od nuly. Dvě práce v Praze a školu také nezvládnu, nejsem vyloženě studijní typ, kterému by stačilo si látku večer před zkouškou přečíst a potom ji napsat nejhůř za B. Látku se doslova šrotím dnem i nocí, takže na to potřebuji mnoho času.
Tak nějak mám pocit, že můj život stojí na jednom bodu a já se nedokážu hnout z místa. Mrzí mě, že se mi pod ruce dostala taková "příležitost" začít pořádně žít, ale nakonec to dopadlo zase stejně - spadla jsem z toho svého naivního růžového obláčku zpátky na tvrdou zem, zpátky na začátek. Tak trochu se mi vytratil úsměv z tváře, kterého jsem dřív měla až moc. Byla jsem pozitivní, ale od té doby, co jsou věci špatně, začínám se řadit mezi pesimisty. Ztratila jsem chuť komunikovat s lidmi, poznávat nové lidi, přátele. Jsem raději sama, než v kolektivu.
Potřebuji se nějak odrazit, začít znovu pořádně žít.
Poslat SZ