Je špatné být ve 27 letech sama?

Reaguji na Lisboa: Konečně nějaká kočka se zdravým myšlením, nezmanipulovaná ženskými časopisy a blbinami v poradnách na internetu.
Asi je to i o tom, v jaké skupině lidí se člověk pohybuje. Kdo má stejné kamarády od základky, se stejným životním stylem, kdy si udělali SŠ nebo učňák a pak jeli po vzoru svých rodičů v 21 první dítě, usadit se a stárnout, přijde mu divné, že je někdo ve 27 letech teprve na začátku svobodného života.

No, stárneme všichni, že A o tom to je, je jedno jestli v 35ti budeš vypadat na 20cet. Kvůli věku nejen, že pak nemusíš mít děti, ale také i pro chlapy toužící "plodit prvního potomka" nebudeš tolik perspektivní (plus, některé kusy už budou dávno zadaní se závazky) - ale to samozřejmě nikdo nepřizná nahlas, protože ono to vlastně je trochu kruté, ale taková už je holt příroda, ta to totiž takto zařídila...Tím, ale neříkám, že je špatné být v 27 letech sama Kdybych byla v tomto věku sama, netrápila bych se tím ani náhodou, do 30ti času dost a pokud bych byla sama i poté, tak se řídím podle hesla:

No, průměrně dnes mají ženy dítě v 27 letech, takže krásně stihnout vystudovat VŠ (a nejen učnák), klidně i nějaký ten rok žít v cizině, pracovat, cestovat a do 30ti mají spoustu času i na první dítě...

Reaguji na martinam: Tak třeba konkrétně u sebe to beru tak, že jestli dítě mít budu nebo ne, to je věcí přírody. Prostě bude nebo nebude. Chlapy nenaháním, už léta si vystačím s jedním Nezadané holky kolem 30 můžou být klidné, chlapů kolem běhá... Víc než o počtu volných chlapů bez závazků (kterých je dost), je to o pohledu na život té které soudružky.
Ty holky, co si připadají jako stárnoucí osoby od 25 let nechápu. Ale stejně tak může někdo nechápat, že jsem se po vystudování školy necítila jako na konci mládí, ale jako na startu
Ad stárnout - ano, zestárneme všichni, ale někdo se odepíše sám už po dvacítce, to je to, co zmiňuju...

Já jich zase tolik neznám (věk přes 30), fakt většina už má malé dítě, někteří i více dětí - ale neříkám, že nejsou, jen tedy v mém okolí se jich moc nevyskytuje..Většina už prostě byla "ulovena", sami by nejspíš na dítě tolik nespěchali, ale jejich přítelkyně/manželky zaslechly své biologické hodiny...a už jsou z nich vzorní tatínci

Tak to máme podobně, co se má stát, to se stane...

To taky zmiňuju, že záleží na konkrétním stylu života a přátel té které slečny. Když se teď momentálně zamýšlím, kolem sebe mám jen pár párů, jinak jsou skoro všichni singl.

A IVF je dneska už skoro všemocné. Čímž nechci říct, že bych na to spoléhala. Na tyhle metody já osobně nemám žaludek, ale pomohlo to už hodně párům.

Částečně asi ano, ale podle mě mnohem více záleží na prioritách...Pokud je ženě 30cet, má partnera, bydlení atd. a ví, že chce mít vlastní děti, tak nejspíš nebude čekat dalších několik let, protože ty děti jsou pro ní víc než cestování, práce, sport, další vzdělání atd. - prostě jsou pro ní priorita (nad tím, že se vše dá dělat i s dětmi teď nebudu spekulovat, omezením malé děti určitě jsou,ale když se chce, tak jde všechno...) a je jedno, jaký má styl života, nebude riskovat IVF, protože toto platí opravdu jen v některých případech, bohužel:

Ráda bych, aby to bylo jinak, ale jsou to moc smutné příběhy, klidně i desítka pokusů (moje známá, nakonec to vyřešili adopcí), několik let nadějí, zklamání, stresu, braní hormonů, spousty peněz a nakonec to stejně nemusí vyjít...

Každopádně chápu, že pro někoho ty děti prioritou nejsou Každý jsme jiný, pro mě také nikdy nebylo mít dítě prioritou, dávala jsem tomu volný průběh...

no mě jedna babička taky tak nějak...

Malacku, souhlasím.
Já jsem taky spíš sportovní typ (některé vyšší podpadkoidy jsem už dala do charity) a možná že i díky tomu mám teď podobného partnera. Je o 5 let starší než já (já jsem už o rok starší než zakladatelka, ó ty hrůzo ) a myslím, že si ho dovedu dostatečně vážit i díky svým zkušenostem s egoisty a podobnými předchozími individui. Ve dvaceti bych ho možná ještě neocenila. No a klídek, je velice tvárný (něco se muselo ale důrazně vysvětlit ), ochotný, bez závazků... Na děti se ale ani jeden necítíme (teda hlavně já).

Ještě k tomu jak tu někdo psal, že si chlapi podvědomě hledají mladší partnerku pro založení rodiny: Ona když žena vypadá mladě, svěže, tak chlap na první pohled věk neodhadne a když si budou rozumět, tak určitě neuteče po zveřejnění věku.
Např. po mě šlo loni hodně mladších kluků - a já pak vždycky "ježiš, ale víš, že jsem starší než Ty?" a všichni "no a co?" Jeden se mnou chtěl zakládat rodinu po jedné noci... že bychom měli nádherné děti.

taky jednoho takového znám,už má dětí několik a manželku žádnou.

tak s tímhle taky souhlas, jak už jsem zvěřejnila je mi 31 - v podstatě jsem o 4 roky starší než zakladatelka tématu a vyhlídky 000nic, ale zase na druhou stranu - zatím (ťuk, ťuk, ťuk) mě hodně lidí a že se to stává opravdu často, jinak bych to tu nepsala , tipuje tak na 25 což je krásný...já vím, že přírodu neošálím, to je mi jakožto ,,skoro" bioložce jasné nicméně i v těch 31 letech si pořád myslím, že mám ještě tu malou chviličku ( 4-5 let) na to abych se aspoň pokusila najít právoplatného, zodpovědného, šikovného, chytrého a veselého chlapa jakožto otce pro moje děti...nemám růžové brýle, to vůbec ale v tomhle směru ještě tajne doufám a troufnu si říct, že ještě klidně chvilku počkám, bez ohledu na to, že už skoro všechny kamarádky děti mají, mít budou...
jsem typ člověka, kterej i kdyby celej svět chodil v bílé, já budu chodit v černé...
prostě tyhle věci se nedají vymyslet, ať je člověk sebechytřejší, náhodu nevymyslí... a já se o to tedy nepokouším a ani se kvůli tomu nijak extra netrápím...
co já vím, co bude za 5 let, třeba zas nic a třeba pak už budu mluvit jinak...
navíc začala jsem dělat další VŠ - za 2 roky bych měla mít bakalářky, za další 2 státnice - pokud by během té doby do toho vstoupil chlap a rodina - dám přednost 100% rodině, neb jeden titul už mám , když se tak nestane, holt budu mít další a nebudu mít aspoň pocit že s věkem blbnu...

to jistě tomu věřím, ale zase na druhou stranu...
zatím jsem zdravá jak řípa , ale co já vím,celý život jsem se otěhotnění uspěšně bránila a nikdy se o něj nepokoušela takže těžko říct, jestli to jednou půjde nebo nepůjde... nicméně nechám to koňovi.. ptže to že to xy lidem šlo hned nemusí znamenat že to půjde mě hned a to že to xy lidem nevyšlo nikdy nemusí znamenat že mě to nevyjde nikdy... prostě nějak to dopadne...

mám i kamarádku, která stále tvrdí, že děti NIKDY mít nechce...pro mě taky zatím nejsou prioritou... to vůbec, nicméně v tomto směru slovo NIKDY bych se bála vyslovit...ptže si myslím, že ať si říká kdo chce co chce, ženská bez dítětě musí být alespoň někdy nešťastná... to mi nikdo nevymluví...
u mě je zatím toto ,,nechtění" způsobeno nevhodným celoživotním výběrem partnerů nicméně, kdyby se jednou ten pravý objevil, vím že by to šlo pak rychle... teda pokud by to šlo a budu zdravotně v pořádku...

v době zamilovanosti ta chemie v mozku dělá divy a pak klidně můžeš zjistit,že jsi těhotná s totálním magorem až "vystřízlivíš".
Tím jen chci napsat,že ti přeju aby to šlo rychle,ale zachovat si zdravý nadhled.

jenže magor se může při mém štěstí vyloupnout z každého...kdybych takto přemýšlela, tak si vezmu rovnou kolegyni z práce nebo kamarádku - pár nabídek od ženských už jsem dostala - zatím odolávám... nicméně dopředu NIC nevíme, u někoho můžeš mít pocit že je skvělý a perfekt po půl roce a po dalších xy letech zjistíš, že ti lhal celou dobu... naopak někdo kdo se ze začátku nemusel zdát ,,ideální " se může nakonec ukázat jako skvělý ,,budoucí " otec mých dětí... to je strašně težké nad tím špekulovat...
prostě si ale pořád myslím, že nejsem uplnej i.di.ot a i kdyby se někdy stalo, že s dítětem bych zůstala sama, jsem si jistá, že i když by to bylo sakra težké a jakožto bezdětná si neumím do důsledku představit, co výchova dítěte obnáší, tak si myslím, že bych to zvládla... mám skvělou rodinu , v nich mám oporu...
všichni bychom chtěli v životě ten svůj vysněný ideál ale předem se na něj spoléhat prostě moc nejde, tedy alespoň mě né...

ideální stav,akorát s tím dítětem by to pak bylo složité.

O tom vůbec nepochybuju,protože a teď asi dost žen naštvu,máš průpravu v chování psů a ono je to v podstatě stejné.Mládě jako mládě a pak ta odpovědnost je taky.

no jsme domluvené s kamarádkou, že bychom žily spolu a jedno dítě si ,,někde" nechám upíchnout já a druhý ,,někde" ona my si vystačíme, ona peče, já vařím... klídek...

dřív bych byla vykulená, jednou budu taky nicméně nevím čím to je, ale psi a haranti po mě strašně jdou... kdyby po mě takhle šli miliardáři tak už jsem dávno na Bahamách...
né teď vážně, mám dost často tu ,,čest" hlídat malé děti - kamarádky mi dost věří - nejmenší jsem hlídala 14ti denní a pohoda zvládla jsem to...já vím, že hlídat a mít vlastní je ROZDíL ale v tomto směru se OPRAVDU nepodceňuju...