Předem chci nastínit tuto situaci: Pan a paní si spolu pořídí dítě. Po nějaké době pan zemře nebo paní opustí (je irelevantní, zkrátka tatínek najednou není).
A tady to začíná:
Paní si po nějaké době najde nového partnera, který ji i její (dále jen cizí) dítě miluje. Po čase si paní s novým partnerem pořídí další (dále jen vlastní) dítě.
Přejděme stres a vyčerpání pramenící z péče o novorozeně, a pojďme dál.
Najednou začíná partner stále více upřednostňovat vlastní dítě. Na cizím si vylévá vztek a frustraci, zatímco vlastní je pro něj takřka vzorem dokonalosti. Vlastnímu vše dovolí a cpe mu horem dolem. Na cizí je pedantický nebo ho i bije, a když cizí něco potřebuje musí vše zdůvodnit.
Tento příběh je mně osobně velmi známý, a kdykoli se jen zmíním, vždy se najde někdo se stejnou zkušeností. Dětí a lidí obecně s touto zkušeností znám osobně opravdu dost. Což je velmi smutné.
Zajímalo by mě tedy co si o tomto myslíte vy? Jestli patříte k lidem s touto zkušeností? Popřípadě jestli si myslíte, že takovýto průběh je pravidlem,?
Poslat SZ
