Když není vše perfektní, nedokážu to unést

Ahoj všem . Začalo to tak před rokem, ale poslední půl rok to začíná být extrém.
Jsem jako šílená, do školy se učím do posledního písmenka, trápím se tím třeba i místo spaní, že se nutím si všechno ještě jednou přeříkat, dokud to neumím naprosto dokonale. Nedokážu prostě povolit a nechat něco být, v mnoha směrech. Když se poprvé stalo, že jsem prostě nenapsala test, a hodně jiných co na to jindy kašlou ano, úplně jsem se z toho zhroutila a měla jsem chuť se nějak potrestat, že jsem to nedokázala, chovala jsem se jako šílená. Přitom šlo o něco co jde snadno opravit. No, hrozný, ještě mě přitom viděl přítel.

To je ještě ta menší část, co se týče učení a pachtění se být mezi nejlepšími. Horší to je, co se týče vzhledu. Jakmile vidím, že to někomu sekne, že má v těch džínách super zadek, začnu brečet, že proč já mám všechno tak děsný. A začnu přemýšlet, že to určitě přítel viděl, že určitě touží mít holku s tímhle zadkem, ne s tím mým.
Pořád obdivuju postavy holek okolo a je mi neuvěřitelně mizerně, když je v mojí přítomnosti nějaká hezká holka, jakobych se propadala do nějaké díry nebo co. Sranda je, že já sama jsem hezká a hubená taky, když to řeknu tak namyšleně, tak málo z těch, kterým se snažím vyrovnat a které pořád obdivuji, má něco lepšího, jen si to nedokážu nijak vsugerovat.
A přesto každý den cvičím, dokud mě nebolí tělo, že se sotva hnu, odříkám si všechna dobrá jídla, pořád hledám co ještě zdokonalit.

Nedokážu se prostě s ničím smířit. Mám stres z každé blbosti, přítel zdá se, to dlouho neunese, každý den si mu jen stěžuju a nadávám na to jak vypadám, jak nemám peníze, jak je všechno špatně. Poslední týdny už mám pocit, že se zhroutím, už mě popadají myšlenky, co vlastně ještě hledám na tomhle světě. Nevím jak z toho ven.

Zná někdo takové stavy? Jak se s tím vypořádat ?