Moje práce doma není vidět.

Nepsala jsem už dlouho, byla jsem uražená, tady padlo něco o paní katastrofě a dokonce i o bláznovi. Dneska se ale musím vypsat, nebo se skutečně zblázním. Ztropila jsem scénu kvůli domácím pracem a nebylo to poprvé. Scénář je vždycky úplně stejný. Je to tak, mám své oblíbené práce a není jich moc, už proto se na tu práci těším, jak u ní budu relaxovat, jenže, než se k ní dostanu, musím udělat x x x blbostí, které mě ukrutně nebaví. No a pak mi oblíbenou práci někdo sebere, nejčastěji manžel, a někdy dřív to bylo ještě se slovy: když ty se k tomu nemůžeš dostat, jako bych snad byla líná. Někdy mi vyčte, že kdybych nespala, neodpočívala, mohla jsem svou práci dělat. Jenže mně se stává, že na mě z těch x x x blbin přijde nepřekonatelná únava. Ty práce, co mi berou, většinou jsou vidět, jsou za vámi vidět hromady práce. Ty práce, co mi nechávají vidět nejsou a nikdo mě za ně nikdy nepochválí. Je to umytí zaplácaného nádobí po všech členech rodiny, je to zašití nějaké malé věci, ta doba na tom strávená je neúměrná a není to vidět, pak taky že dojdeš, že skočíš, že doneseš. Taky bych, jako ostatní ženy, chtěla trávit čas třeba při pečení nějakých dobrých řezů, taky bych chtěla mít za sebou hromady vyžehleného prádla, srovnané skříně, ale pro x x x blbin to není možné. Ještě navíc pendluju kvůli práci a někdy jsem u maminky. každého nějak potřebuju, ať už kvůli noclehu nebo dovozu, a pak dostanu hrozný záchvat vzteku, a ani bych se nemohla divit, kdyby po tom nastal rozvod, vydědění, nebo aspoň odepření pomoci. Kolik dní se potom bojím, jestli všechno dobře dopadne, jestli mě nezavrhnou nebo z té scény někdo neonemocní. Když to do mě vjede, neumím se ovládnout. A dokonce ty záchvaty vzteku nemusejí být v den, kdy je všechno nějak špatně a ani už to nemám spojené s PMS. Dnešek začal pohodově, chtěla jsem dělat radost, vařila rodině oblíbené jídlo. A po obědě to přišlo. I když se stydím, co jsem to udělala, tak ten pocit, že mají všichni nade mnou navrch, zůstane. Oni se mnou nediskutují, dělají si dál tu oblíbenou práci, a mně zůstanou ty hrůzy. Když je neudělám dnes, o to horší to bude zítra. Abych si jen nestěžovala, taky třeba ostatní dělají nějaké fuj práce, třeba uklízejí u slepic, ale víte, že někdy bych vyměnila to věčné oprašování povrchu, co se zase zapráší, za ty slepice? O víkendech je všechno daleko horší, než v pracovní týden. A to vaření, někdy už se od časného rána, převaluju, nespím a přemýšlím, co vařit - to ne, na to nemám tohle, to ne, to nechutná tamtomu, to ne, to jsme nedávno měli atd. A pak mi ještě může někdo říct, že je mi z vlasů cítit nějaká cibule nebo česnek a to mě dodělá, pak mám blízko k breku. Jak to děláte, že se dostanete k oblíbeným pracem a koníčkům a ještě jste, na rozdíl ode mě, přitažlivé?
Pořád to píšu dokola, jsou to ty stejné situace, co mě přivádějí k šílenství nebo hrozné lítosti: když nemůžu dělat, co bych ráda, zato udělám hromadu potřebných blbin, co nikdo nevidí, když mě někdo napomene kvůli čistotě nebo hygieně, ačkoliv mám třeba hodně hektický den anebo to třetí, když mi někdo vyčítá hlastité mluvení. To mě nezlobí, když mám záchvat zlosti, to vím, že řvu, ale spíš tehdy, kdy něco nadšeně vyprávím a nejsem si toho vědomá, ten pocit, že nejsem dáma, ale ukřičená trhovkyně. A vůbec kdykoliv se cítím jako Popelka, tak mi není dobře. A je mi hanba a nejvíc kvůli dětem, které to dotáhly daleko a zaslouží si lepší mámu.