S přítelem jsem bydleli v bytě ve městě v podnájmu a když jsme hledali vlastní bydlení, váhali jsme mezi bytem ve městě a domem na vsi (cenově to vycházelo podobně). Nakonec jsme zvolili ves - že tam bude klid, více místa, možnost jezdit na kole, chodit na procházky, užívat si na zahradě a pro děti do budoucna totéž - klid, bezpečí atd.
Místo abych teď ale byla šťasná, že máme to co jsme chtěli, nemůžu to tady vydržet. Už to bude skoro rok a mě připadá, že tu jsem jak v kleci. Každou chvíli brečím, nevím co dělat, nic mě nebaví, jen kupa starostí a práce. I pro ty děti nakonec nevidím tolik pozitiv, spíše negativa jako málo koníčků, kamarádů, hospody a obchody žádné.
Přítel je ohromně spokojený, ale já si připadám jako v kleci, nemám tu žádné kamarádky, a se ženskýma, co jsem se tu seznámila se dá řešit leda tak vaření, uklízení, přebalování dětí...nemám se kam jít projít (kromě na pole), je tu mrtvo, nuda...připadá mi, že tu úplně zakrním.
Ano, můžu si kdykoli dojet do města, a taky že tam jezdím, nálada se na chvílli zlepší, ale pak se stejně vrátím sem a jede to nanovo...
Mám co jsem chtěla, ale představovala jsem si to úplně jinak....s přítelem na sebe máme čím dál méně času, on chodí s chlapama do hospody a i přesto, že tvrdil, že se nic nezmění, že budeme dál chodit/jezdit za kulturou atd, tak ted se mu z vesnice nechce vytáhnout paty...
Může to vypadat, že mě pálí dobré bidlo, a přítel mi to taky říká, ale já jsem fakt nešťasná a nevím co mám dělat.
Byl jste někdo v podobné situaci? a jak jste ji řešili?
Ještě zmíním, že máme společnou hypotéku.
- Úvod
- Přátelé
- Tipy a triky
- Recenze
- Diskuze
- Proměny
-
Bazar
- Katalog Bazaru
- Něco k tomu
- Obuv
- Kabelky, tašky
- Módní doplňky
- Šperky, bižuterie
- Hodinky
- Parfémy
- Kosmetika
- Co se nosit nedá
- Elektronika
- Knihy, časopisy
- Ostatní
- KOUPÍM
- Poptávkové inzeráty
- Černá listina
- Hodnocení uživatelé
- Katalog Bazaru
- Soutěže
- Články
Nemůžu to tu na vesnici vydržet...
Cituji Ellenuschka: Jak ten vtip: co si dáš miláčku, šunku, hovězí, kuřátko? Z obýváku se ozve - kuřátko bych si dal! A manželka odpoví - ty si namaž chleba, de.bile, mluvim na psa!
Musíš si nejdřív uvědomit svůj vztah k němu. Pokud ho miluješ a chceš s ním zůstat, budete to muset nějak vyřešit. Já taky potřebuju pořád někde chodit a jezdit, prostě jsem hrozně aktivní člověk. Nejsem ani tak na sport, jako spíš kavárenský povaleč a milovník nových zážitků. Být doma mě nudí, prostě neustále něco ráda zažívám, chci život prožívat naplno každý den. Partner taky není zas tak aktivní jako já, nicméně taky rád někam chodí. Na tvém místě bych se asi zbláznila. Musíte si s přítelem promluvit na vážno, protože takhle máš pocit, že ti život protéká mezi prsty a to není dobře.
Poslat SZ
Holky, daly jste mi opravdu podnět k zamyšlení. Probírala jsem to ze všech stran a přítele mám ráda a chci s ním být.
Situace s místem, kde žijem, je ale pořád stejná - jsem pořád zoufalá, připadám si jak blázen. Když se ve všední dny chodí do práce, tak to je ok, přijdu unavená a nemám už sílu ani čas přemýšlet. Ale víkendy jsou peklo. A teď se blíží Vánoce, čili delší volno...bojím se toho moc.
Pořád si připadám jak v kleci, pořád jsme v tom baráku, pořád mi chybí zaběhnout si do krámu pro jídlo, zavolat kamarádce a za 15 min. se sejít na rohu, moct jít do hospody a napít se (což nemůžu protože pak musím řídit), zajít si k doktoroj když mi je špatně - teď vždycky přemýšlím, jestli mi je opravdu tak špatně, abych tam jela a pořád to odkládám, až mi je fakt dost zle....tak moc zodpovědně jsem to plánovala do budoucnosti pro děti (klid, zahrada atd), až jsem asi úplně zapomněla na sebe. Ale dokud nebudu vyrovnaná a spokojená já, tak přece nemůžu na svět přívést děti....to by mohly jít do cvokárny rovnou se mnou..... teď mám ještě na opravě auto, tak jsem jak bez noh.....vůbec jsem si dřív neuvědomovala ten luxus, moci se pohybovat a zařídit si vše sama po svých, levně, bez projetí tuny benzínu 
((
A jak to dopadlo se psem ? Máš, nemáš ? 
Nene, pejska nakonec nemám, měla jsem kočičku, tu ale přejelo auto, protože jsme hned u silnice.
O pejskovi pořád přemýšlím, ale nechci si ho pořizovat, dokud vidím, že přítelovi se do toho nechce - že je to moc starostí oproti radostem říká - on už psa v minulosti měl. Chtěla bych, abychom ho chtěli oba, abychom se kvůli němu nakonec jen nehádali.
A ještě jedna otázka - není to sobecké pořídit psa proto, že je mi tu smutno? co myslíte?
Cituji Lucyluck: A ještě jedna otázka - není to sobecké pořídit psa proto, že je mi tu smutno? co myslíte?
Není, určitě najdeš nějakého chudáčka, kterému je samotnému v útulku taky smutno a bude moc rád, že najde někoho, kdo mu bude dělat společnost 
Hledám prostě něco, díky čemu se tady budu cítit doma a budu mít nové hezké zážitky. Připadá mi, že v minulém bydlišti bylo všechno, a tady že jen přežívám....musím něco starého nahradit něčím dalším, novým...
