Netolerantní partnerka?

Možná si tě přestal vážit...jsi bez práce,bez koníčků a přátel.Zkus se zaměřit na sebe a hejbat zadkem.Asi bych taky ztrácela zájem o partnera,který je doma a jen čeká co bude.Sexuální život máte?

Podle mého je problém číslo jedna ten, že nemáš práci a sedíš doma. Jasně, že se nudíš. Problém číslo dvě je ten, že nemáš žádné přátelé a proto od partnera očekáváš, že to bude on, kdo se ti bude hned po práci věnovat. Jenže měla by si chápat to, že on má své koníčky, kterým se chce věnovat - nechce přece být pořád v práci a přijít domů a hned se věnovat své partnerce. Podle mého si napsala jsem svou stranu líce. Zkusila ses vžít do role partnera? Já nevím, ale představa, že bych doma měla chlapa, který nemá práci - je celý den doma - nemá žádné přátelé - pořád očekává že budu jen s ním - a pak mě sprdne za to, že s ním netrávím všechen svůj čas - tak to teda není moc OK. Takže moje rada zní - najdi si práci, najdi si přátelé a najdi si nějakého koníčka a uvidíš, že všechno bude lepší.

Wow. Tak předem, moje odpověď bude dlouhá a vyčerpávající, kafe do ruky a do toho.
Pročetla jsem oba Tvoje deníčky a samozřejmě Té neznám, ale šla jsi s kůži na trh a tak Té budu soudit z toho co o sobě a Tvém vztahů píšeš, takže žádné ,,neznáš mě, tak nesuď."

Je mi líto, že jsi přišla o předchozí práci, je jasné, že není lehké najít jinou a každé další odmítnutí v člověkovi jistě prohlubují jen horší pocity, takže když se sejde tohle, plus nemožnost někam vypadnout za kamoskama, blbej vztah a takový ten feeling ,,jsem hnusná/tlustá/mám-bedar-uprostřed-celá-a-vypadám-j ak-kyklop", tak to musí být zahul. Jenže tohle se prostě občas děje a je na nás jak se s tím poperem. U Tebe cítím, že Ti to přání moc dobře nejde, sama o sobě říkáš, že jsi silná a psychicky odolná, ale moc mi to tak nepřipadá. Silná a psychicky odolná holka si neřekne ,,no, tak jsem na málem městě a protože je to tu jeden důchodce vedle druhého, tak tu není žádná zábava a já se teď budu nudit." Všude, i na malých městech-vesnicích, je vždycky co dělat. Bydlela jsem jak v pídí vesničce o cca deseti barácích, přes větší město, Brno a teď ziju v Bruselu. No řeknu Ti, nevidím rozdíl v tom, kde jsem žila skrz možnosti zabavení. Vždycky jsem si našla nějakou zábavu, ať už nejakej sport, od tancování přes fitko, přes party, vyrábění čehokoliv, čtení, kreslení, hraní priblblejch her (jooo zlatý časy s thé sims kdy jsem byla schopna propařit noc). Nikdy jsem se nenudila a to ani sama doma.

Ale Tvůj negativistický přístup z Tvých komentářů úplně kape. ,,To mě nebaví, to mi nejde, to se mi nechce" … Když jsem byla malej prcek, měla jsem jednu kamosku, cokoliv jsem navrhla, vždycky jsme se do toho nadšeně pustily, pořád jsme si hrály na něco jinyho, vymyslely nový přiblblý hry a pokazdy se zabavily samy. Pak jsme se nějak pohádaly nebo co a já se bavila s jinou holkou, uplnej opak ty první, vždycky čekala co vylyslim za hru, sama ničím nepřispěla, furt jsem slyšela jen ,,a co budeme dělat? … A mě to nebaví… Já se nudím" bože to bylo peklo. Kamarádit s touhle holčičkou jsem dlouho nevydržela, a když, tak jen z nouze, když nemohl nikdo jiný. Připadáš mi trošku jako ta druhá holčička a tak si říkám, jestli tak na něj náhodou taky nepůsobíš. Nehazes na něj hned znuděně ksichty a nedáváš mu najevo jak ho nudíš, tak ho asi taky třeba nemusí bavit Té zabavovat. Čili, já navrhují, aby ses i při počáteční nechutí do toho zakousla, vyhecuj se, překonej to, přinuť se do nějakého koníčku. Nejlepší je fakt třeba sport. Dám příklad: běhání. To můžeš i s se svým pejskem a jak bude rád. Třeba Té to na začátku nebude moc bavit, budeš udýchaná, rudá, zpocená. Ale když to dáš a po nějakém čase se z toho stane rutina, tak se na to budeš těšit (i kdyby třeba jen na ten moment, kdy si odběhneš svoje a zalezeš pod sprchu) , když si vybereš pravidelný čas, dáš dnů jeden krásné pevnej bod a budeš si budovat svůj nejakej denní rád, a zalíbí se Ti to, takže se k běhání přidá něco, já nevím, plácnu- kurz španělštiny, pak si jednou týdne zajedeš zaplavat, sem tam s lidma že španělštiny zajdeš na pivo, na pivu poznáš nějakou kamosku, se kterou občas uděláš shopping a tyhle holčičí věci, při oněch nákupech narazíš na volnej flek, kterej vezmeš a z jednoho zákazníka se vyklube moc prijemnej frajer… a voila bye bye starej příteli a starej životě.

Samozřejmě to takhle zní jak z filmu, ale tohle se dost běžné stává Prostě lidí a svoje možnosti nepoznáš že sezení na zadku doma a odpovídání na inzeráty v práci.

Ještě k té práci- přestaň se tolik upínat na práci, beru to, že do dneska jsi našla svoje naplnění jen v práci, ale jen o tom to přece není. Určitě musí být spousta věci, které Té baví a netýkají se práce, zkus se realizovat v tomhle. Pořád píšeš ,,bez práce mě to nebaví/počkám až budu mít práci/s práci se všechno může změnit." - nedovol aby se práce stala stredobodem Tvého života!

Jasné když ji máš a baví Té, je to fajn, ale pokud holt momentálně nepracuješ, přestaň se na práci upínat jako na nějaký vytoužený cíl a věnuj se sama sobě.

Taky ses párkrát zmínila o svém vzhledu, jak přítel kouká po jiných a má narážky. V žádném případě se přítele nechci zastávat, myslím si, že je to, na základě toho co píšeš, blbec, ale: nezměnila ses za tu dobu co jsi doma? Třeba jestli jsi nepřibrala, nepřestala o sebe pečovat.. Ono totiž pokud byl přítel spokojený, že má doma onu reprezentativní bábu, a ono se to změnilo, tak možná něco naznačoval, Tys to třeba nevnímala nebo nechtěla vnímat, tak se rozhodl pro drsnější náznaky, čili očividně očumování jiných bab. Protože přesně tak bych to udělala já, kdyby se přítel nějak extrémně změnil, nejdřív bych do něj jakoby z legrace síla, pak mu zkusila něco opatrně říct a když by to nezabralo, tak bych holt začala čumět naschvál po jiných aby mu to došlo (ano jsem zla hnusná bestie, vím).

Tak trošku jakoby žárlivě píšeš o těch blonďatých nebo cenrovlasych vysportovaných slečnách. Holá, máš spoustu času, stan se jednou z nich. Nevím jak vypadáš, ale s vysportovaným tělem se z každé lochnesky stane ona žádoucí barbinka

No a k odpovědi, jak to mám doma já.

S přítelem jsem rok a půl, od ledna spolu bydlíme. Že začátku vztahů dost boj, holka. Byl ve tvé pozici- dál výpověď v práci, protože ačkoliv vydělával dost peněz, nevěděl co dál se sebou. A v tom poznal mě. Že začátku se mnou chtěl trávit veškerý volný čas- VESKERY. Čili on třeba celej den neměl co dělat a jen se těšil na rande se mnou, kazdodenii a dlouhé. Kdežto já jsem ráno vstala a nezastavila se, práce, kamosky, svoje zájmy. No a ještě rande s ním- řeknu ti, že že začátku jsem byla nadšená, když se mnou chtěl trávit tolik času, ale po čase mi lezlo na nervy, že nemám vůbec žádný čas na to, abych si po práci dala hodinu oraz třeba u pc, nebo lakováním nehtů, protože přítel nadšeně už stepoval, že budeme spolu. Na tohle téma jsme se dost hádali, jednou jsem řekla, že prostě po práci potrebuju relax a odpočinek. Dodneška si pamatuju jak po mě vyjel, že nechápe, proč čas s ním neberu jako odpočinek, jestli ho taky beru jako práci. Šílená situace, kdy ani jeden nechápal toho druhého, dneska už se na to díváme s odstupem a chapem se. Já chápu, že on, když neměl celý den co dělat, se přirozeně těšil konečně na nějaký program a on chápe, že já po práci prostě potrebuju vypnout a jet si hodku, dvě svoje.

Vyřešilo se tím, že nastoupil do školy, je mu sice 29, takže na batůžek se svacou trošku za limitem, ale jsem šťastná. Jednak studuje něco co ho hrozně baví a fakt se v tom našel, protože věci do školy rád dělá i ve volnu, a miluju ten jeho výraz, když se mu něco podaří a šťastný mi o tom vykládá. A taky mu konečně trošku opadla taková ta prvotní zamilovanost ta touha být furt spolu, takže se věnuje svým koníčkům a ty škole, takže paráda.

Všední den vypadá tak že se probudím, vstávám dřív než on, letím do práce, bohužel dočasně pracuju až do 8 večer, takže přes den se většinou vůbec nevidíme, ale píšeme si a minimálně třikrát denně mi volá. Večer mě buď výzvědné v práci a pak se jdeme občas ještě projít, máme nedaleko koně, tak buď se pocochnit s nima, nebo očumovat a kritizovat domy sousedů pokud jsem nejedla v práci, tak se spolu najíme, zahrajem si něco na playstationu, sjedem díl seriálu,n a kterej spolu koukáme, nebo film. A jdem spát. Čili přes týden nic moc, ale víkendy trávíme víceméně jen spolu. Ráno jedeme nakoupit, protože oba milujem oblečení tak se to vestinou přetáhne do shoppovani, zatímco vařím oběd a u toho sleduju seriál, on si dělá svoje na pc. Spolu se najíme a pak jdeme třeba na kolo, někam na výlet, na minigolf, na nějakou akci ve městě, no a večer buď někoho pozveme, nebo si sami dáme víno a hrajem hry (jsme oba posedlí vyhráváním, nezáleží jestli na PS nebo klasický deskový hry, my se zabavíme), jdeme do kina, najíst se, nebo doma čumíme na film.

Když to po sobě čtu, tak to sní hrozně super a nejradši bych ho právě zezrala láskou, za to že ve srovnání s tím tvým, je ten můj zlatíčko, co stojí o to trávit čas se mnou, ale nemyslí si. NIKDE to není absolutně růžové, jako kazdej jinej pár máme problémy, taky se hádáme, kolikrát i brutálně, ale holt se to musí všechno řešit, ne jen sedět a vzdychat.

Takže kočko, hlavu vzhůru a něco se sebou dělej, nic není tak strašně jak se zda, uvidíš!

Já Tě úplně chápu. Momentálně jsem delší dobu doma ze zdravotních důvodů, a ať člověk chce nebo ne, časem mu to začne lézt na mozek. Ono se každá činnost potom už úplně ohraje a i když se člověk snaží sám zabavit, je to pro něj pořád to samé, rutina.

Ale jde o to zkoušet najít nové možnosti, a třeba se objeví něco, co tě vážně uchvátí. Já jsem se teď začala učit intenzivně francouzsky a to mi zabere docela dost času a lépe to potom utíká. Je taky dobré někam z domu vypadnout, jít na procházku, pročistit si hlavu a potom si třeba číst, uklidit, něco vytvářet. A není v okolí třeba nějaký domov důchodců, nebo nějaká organizace pro mládež, kde bys mohla pomáhat? Jednu chvíli jsem chodila právě do DD a hodně mi to dávalo a měla jsem dobrý pocit, že dělám něco užitečného.

Zároveň se mi nezdá normální to, jak k Tobě přítel přistupuje. Ten můj, i když přijde z práce pozdě, téměř vždy si najde čas na procházku se mnou, nebo aspoň na rozhovor. A o víkendu se snažíme někam vyrazit a něco spolu podnikat. Nebo se sejít s někým dalším. Takže kdybych cítila, že se mnou čas trávit nechce a ani nemá zájem na tom nijak pracovat, tak by to bylo hodně na zamyšlenou.

Vážně myslím, že Ti hodně rozumím. Znám ten pocit "otrávenosti". Ale rozhodni se sama v sobě, že se budeš snažit svůj život nějak smysluplně zaplnit. Když to někdy nevyjde, tak se neodsuzuj a zase to zkus další den. Ale bojuj za to.

A? .. já to vážně nechápu. Nechci se do Tebe navážet, jen to opravdu nechápu. Máš spoustu volného času, který můžeš věnovat sama sobě, ať už něčím co Tě potěší nebo vzděláváním, to je jedno, ale ten čas na to máš a na to nepotřebuješ další lidi.
Kde nic není, tomu také nerozumím. Takové místo neznám.

Reaguji na Malawiww:
Předem ti moc děkuju za takhle dlouhou zprávu, opravdu si toho vážím.

Já se v prvních měsících taky snažila, zkoušela jsem cvičit pilates, jogu, meditovat, vařila jsem, pekla, četla knížky, chodila běhat, přestavovala různě byty, vyráběla různé věci a já nevím co ještě.. Ale já nejsem prostě takovej ten klidnej typ člověka, já potřebuju takovou tu honičku, stres, něco v čem za sebou vidím výsledky a možná se opakuju, ale mě prostě dokáže vážně naplnit jen ta práce, protože mi pomůže přestat myslet na to špatný, zapomenu na všechny ty problémy s přítelem, starosti a tak. Je těžký to popsat, nikdy jsem tohle nezažila, ale mám v sobě pocit hrozný marnosti a beznaděje. Blíží se Vánoce a já vždycky milovala pečení cukroví, dělání výzdoby a teď? Nechci dělat nic, nemám na to vůbec náladu. Možná jsem to asi vzdala a rezignovala...

Jenže práce je momentálně to jediné, co mě může z téhle životní situace a problémů dostat, proto se na ní tolik upínám. Budu mít ze sebe lepší pocit, budu mít zase svoje peníze a nebudu na nikom závislá a hlavně, budu moct odejít od přítele.

Já si myslím, že to dělal od samého začátku, jen já to prostě na začátku asi nevnímala nebo on to nedělal tak okatě, protože tam byla ta počáteční zamilovanost. Tenhle problém řeším už tak dva roky. O to víc, že spolu téměř nespíme. Nevím, kde nastal ten problém, nikdy jsem nebyla ten typ, který by o sebe nepečoval nebo nedbal. Pravda je, že jsem pár kil přibrala, ale to on považuje spíš za plus ( nebo to aspoň tvrdí ) protože jsem dřív byla hodně hubená. Je fakt, že když jsem doma, poslední týdny už se skoro nemaluju a na všechno kašlu, protože nějak nemám motivaci a chuť a on už to ani nevnímá, jestli jsem nebo nejsem namalovaná. Už asi ani necítím potřebu se mu zalíbit, protože ať udělám co udělám, už se stejně nic nezmění, on se do mě znovu nezamiluje a já do něj taky ne.. Ale zas na druhou stranu, když někam jedem, tak se ráda hezky oblíknu a namaluju a on mi třeba řekne: "když vidím ty holky kolem, tak jsem rád, že se umíš takhle hezky oblíknout" nebo mi řekne, že mi to sluší a vždycky když takhle někde jsme, tak se chce držet za ruku a vidím třeba, že mu vaděj ty pohledy okolních mužů. Já se v něm prostě nevyznám

Když už se budu nějak měnit, tak ne kvůli němu, ale kvůli sobě.. A já se tady bohužel obávám, že i kdybych se změnila od základu, měla tělo modelky, což mít nebudu prootože jsem drobná a nemám nohy gazely, i kdybych si nechala udělat pětky prsa, napíchat rty a já nevím co ještě, tak to podle mě nic nevyřeší.On už mě má prostě nějak zarytou a nezmění se to.. A pokud stojí o nějakou umělou slečnu, tak si jí přeci může najít, proč je teda se mnou? Proč je s blondýnou, když neustále kouká na černovlásky?
Sama nevím, proč mi vadí, že si ty baby prohlíží, když už k němu nic necítím, ale osobně si myslím, že je problém především v mém sebevědomí, které je na nule a on ho tímhle chování ještě snižuje pod nulu.

To jak jsi to celé popsala, takhle nějak bych si to přála.Já chápu, že prostě v týdnu pracuje, je unavenej a já nevím co ještě.. Ale prostě místo sezení u pc si můžeme taky zahrát třeba hru na PS, který doma taky máme. Nebo se společně můžeme podívat na nějaký film. Je hezký, že spolu tolik věcí podnikáte, tohle jsem si vždycky moc přála, říkala jsem mu už kolikrát, že bych zašla třeba na bowling nebo jet někam na zámek, po památkách, ale prostě nic.. Já ráda chodím třeba i na různé městské slavnosti, matějská, já bych prostě pořád něco podnikala, ale to on prostě vůbec.. Občas si fakt přijdu, že do tohohle světa nepatřím, protože mě nebaví sedět 18hodin u pc nebo na facebooku, jsem asi stará škola. Každopádně co ty píšeš, tak to zní jako hotová idylka a upřímně ti to moc přeju a užívej si to!

Reaguji na Malawiww:
Celá to odpověď je pro tebe, nevím proč se tam objevilo, že cituji TerezkuTRO, když jsem citovala tebe

Na tvůj předešlý deníček si velmi dobře pamatuji a řeknu ti k tomu asi jenom jedno:
Přestaň se už konečně litovat, hejbni zadkem a začni se sebou něco dělat. Však i v tom předchozím deníčku jsi dostala nějaké rady, ne? Tak na co zakládáš další, který je téměř totožný...

No tak ten Tvůj je teda peknej blbec, to si nebudem nalhávat. Jak už tu padlo, asi už na ten vztah rezignoval i on, nebo rezignoval asi není to právě slovo. Prostě si čaruje po svým a Ty se máš buď přizpůsobit nebo jít, žádné takové, že by Ti to trošku ulehčil nebo vyšel vstříc.
Vím jak je těžké odejít že vztahů, mužů se zeptat jak dlouho jste spolu, jak dlouho spolu bydlíte a kdy nastal ten moment, kdy sis uvědomila změnu ve vašem vztahů? Jo a ještě jak dlouho jsi doma?

To že spolu nespíte, se svým přítelem řeším něco podobného, ale je to trošku kvůli něčemu jinému ale chápu Té, taky mi to leze krkem a občas si připadám, jako bych žila spíš se svým bráchou

Jak dopadl ten pohovor na tu práci, do které jsi v minulém deníčku vkládala naději?

A jak to vůbec máš s financema, on Ti dává nějaké kapesné? Nebo dostáváš třeba od státu nějaké peníze? něco co bys měla jen čistě pro sebe (ne na jídlo, ne na bydlení apod.)

Ohledně Tebe mi v hlavě pořád vrtá to vyjetí do ciziny, opravdu by pejsek nešel vyřešit? Šoupnout ho k rodičům na půl roku, není to taková tragédie, řeknu to hnusné, ale je to ,,jen,, pes, on to přežije, není to miminko. Myslím si, že by Ti ten půlrok někde v cizině prospěl hlavně psychicky a hlavně je to zkušenost k nezaplacení. Já jsem vyjela, původně na tři měsíce, a už se nevrátila

Hlavně nepropadej žádný, depresím! Vždycky může být hůř, tak se raduj, že to zatím tak hrozně není

Bože sorry za interpunkci, píšu na klávesnici bez háčku a čárek a vždycky mi to tak nějak blbě vyjde

Reaguji na Malawiww:
Víš, mě na tom všem nejvíc mrzí i to, že prostě tu pak čtu, jak on chudák pracuje a musí se o mě starat a já si vlastně ještě stěžuju. Já nechci aby mě někdo litoval a už vůbec se nelituju já, jen prostě člověk se chtěl vypovídat a podívat se i jak to funguje jinde. Chtěla jsem jen prostě vědět, jestli jsem já opravdu ta hrozná netolerantní partnerka, nebo je to chyba v něm a nebo je to vlastně úplně normální. O to víc mě to štve, že já furt bojuju i když vlastně není o co, změnila jsem se hodně v povaze, hodně jsem se mu přizpůsobila, chápu v jaké je situaci, že to táhne sám, beru na něj neustále ohled, snažila jsem se ho vždy podporovat a mám tu vlastnost, že jsem hodně empatická a umím se vciťovat do ostatních, jenže od něj se prostě člověk nedočká žádné opory nebo povzbuzení. Všechno mu je jedno.. Vím, je to můj problém, já jsem bez práce, já jsem tu sama, ale kvůli komu? Odešla jsem od všeho a od všech kvůli němu a nestojím mu ani za to, aby se mě zeptal jak se mám nebo jak se cítím? Nestojím mu ani za to, aby mě vzal na bowling a snažil se se mnou trávit trošku času? Celou tu dobu čtu různé knížky o vztazích a snažila jsem se pro něj být tou nejlepší partnerkou, ale jsem toho názoru, že prostě člověk ve vztahu nemůže sám táhnout za jeden provaz, to musí oba. A on evidentně nechce.. Já prostě nejsem typ člověka, který by na vztah kašlal, já byla vždycky zvyklá o ten vztah pečovat, aby se oba cítili dobře, vztah fungoval, fungovala ta komunikace, a tak nejspíš proto nedokážu tím vztahem jen tak proplouvat a nechávat vše osudu, potřebuju tu komunikaci a řešit ty věci a problémy.
Už odmítám ale dělat to, že budu házet veškerou chybu na sebe a říkat si, že on je ten lepší, já ta hrozná a nejsem pro něj dost dobrá. Já si vážím jeho péče, toho, že se o mě stará, ale zároveň si říkám, že on si mě nezaslouží a zaslouží si úplně někoho jinýho. A uznávám, ano, asi jsem žárlivá - ale pramení to ne z lásky k němu, ale z mého nízkého sebevědomí, které mi způsobil on svým jednáním a chováním.

Teď spolu budeme 3 roky, bydlíme spolu 2 nebo 2 a půl roku a ten zlom nastal přibližně před rokem/rokem a půl.. Kdy jsem ho začla poznávat z té druhé stránky, začal mi lhát do očí, dělat ze mě blázna, doma si ze mě dělal služku, přestal si mě absolutně vážit a koukat po těch babách. Když jsem chodila do práce, tak jak už jsem psala, tak jsem to neřešila, bylo mi vše jedno, ale to zas měl problém s tím, že já vydělávám víc než on a jsem úspěšná. Jinak doma jsem teď šestý měsíc..

To mi mluvíš z duše, já mám taky takový pocit. U nás to zašlo jeho stresem v práci, kdy začínal s podnikáním, ale ani když se byznys rozjel, tak se nic nezměnilo.Nejdřív tvrdil, že je unavenej, potom, že nemá náladu se mnou spát, když jsem nepříjemná, potom přišla výmluva, že už nenosím žádný sexy prádýlka ( spala jsem v saténový košilce a on si asi představoval, že budu spát každý den v latexu ), no a teď mi zas nadává, že spím v jeho tričkách, což se mu před časem líbilo, ale teď už ne Přijde mi to úsměvný ty jeho výmluvy..

Nikdo se mi neozval a teď jsem byla na pohovoru a měli se mi tento týden ozvat a taky zatím nic

Sem tam mi něco dá, když opravdu na něco potřebuju, jinak jsem to řešila tak, že jsem rozprodávala oblečení, abych alespoň něco měla. A dostávala jsem podporu, ale tu částku bych nenazývala ani podporou, protože to nevystačí ani na jídlo a ta mi teď končí

Já bych vážně ráda, ale já to bez něj nedokážu, těžko se to popisuje, ale je to prostě moje jediná spřízněná duše, jsme na sobě hrozně závislý a fixovaný a stačí když ho nechám hodinu u našich a jedu si něco zařídit, tak on tam prej úplně veje a pláče To se fakt radši budu tady trápit já, než abychom se trápili oba a byla jsem bez něj.

No, momentálně jsem ráda aspoň za to, že jsem relativně zdravá, ale už 4.den mě bolí prso a mám hroznej strach, asi to nic nebude, ale zároveň to asi nechci ani vědět, protože pak už by se mi ten život tuplem sesypal a to já už bych prostě nedala.

Když se nudíš, tak se zabav... když někam odejde, tak taky někam vypadni, najdi si nějakýho koníčka, nějakej zájem, něco co tě bude bavit.... to je jasný, že tě pak užírá když je pryč nebo že se ti nevěnuje, když se nudíš...

My si povídáme pořád.... když nejsme spolu tak si sem tam napíšeme zprávičku.... pak se sejdem doma a povídáme si, kouknem na nějakej seriál.. najíme se... občas si někam zajdeme... o víkendu se třeba jen válíme.. nebo někam vyrazíme...

a říkala si mu, že ti vadí že je furt na počítači? můj partner si taky rád sedí u complu a hraje hry.. ale nedělá mu problém to vypnout a věnovat se mě...

komunikovat, komunikovat a komunikovat a udělat nějakej kompromis, když to nejde jinak...

Tak proč s ním jsi?

Můj názor takový, že fakt, že se zakladatelka nudí a její přítel má své koníčky (což je jistě dobře) ještě neznamená, že s ní trávit čas nemá a že ona si má najít svou zábavu. To se může rovnou odstěhovat a být sama. Myslím si, že oba by měli mít svoje koníčky a i trávit čas společně.

My s přítelem jsme spolu prakticky pořád. Když jsme oba doma a on si něco hraje na noťasu, sedím vedle něj a taky datlím zase to svoje, popř. si čtu, uklízím (cokoliv se mi chce). Přitom si uplně s klidem povídáme, nikdy se nestalo, že by se přítel věnoval počítači a mě ignoroval (a to si pozornost vynucovat opravdu nemusím ).
Chodíme společně na obědy/večeře - min. 2x do týdne, jen tak posedět (čajovna, kavárna) - taky tak 2x do týdne alespoň určitě, zajdem si do kina, scházíme se společně s přáteli atd. No a to všechno děláme i každý zvlášť bez toho druhého plus má každý svoje zájmy a tak... Když jsme doma, jsme tam nějak pořád v kontaktu nebo jak to říct. Je pravda, že ani jeden nemáme náročnou práci, ale i když máme náročný a nacpaný den, i tak si spolu potom večer sedneme a jsme prostě spolu

Situaci, kterou tu popisuješ v úvodním příspěvku, bych nevydržela.

To má každý jinak. Já třeba nejsem moc společenská, ale stačí když pár dní pracuju z domova a už mám větší potřebu lidem volat a nemůžu se dočkat, až přítel dorazí domů, takže tohle docela chápu, a pouštění vrtulníků by mě taky asi nebralo...

Reaguji na kolomoni:
Tvůj přítel je obecně asociál, nebo se tak chová jen k tobě? Přijde mi, že tě vnímá spíš jako inventář...

Jinak mě by tohle "společné" trávení času taky vadilo - scházíme se doma tak v 7-8, ale normálně se spolu bavíme, o víkendech jsme víceméně spolu, individuální program občas - taky jsou chvíle, kdy jsme doma jen vedle sebe, ale většinu společného času trávíme spolu.
Nejsi třeba nějak moc upovídaná? Bydlet s člověkem co spustí, jen co vejde do dveří je taky docela náročný.