Se svou partnerkou jsem 4 roky. Více jak dva roky spolu již bydlíme. Ona je na vysoké a má k tomu brigádu, já pracuji a mám k tomu ještě vedlejšák. Nepřijde mi, že bychom to oba nějak přeháněli a byli vyloženě workoholici, ale asi pracujeme více než naši vrstevníci a tím pádem na sebe nemáme tolik času, jak bychom oba chtěli.
Náš problém se z mého pohledu zrodil v momentě, kdy mému nejlepšímu kamarádovi umřela po tragické nehodě přítelkyně. V té době byl zaměstnaný ve stejné práci jako já, kam jsem ho v podstatě protlačil já a šéfovi ho doporučil. Ten večer, kdy se to stalo (otrava plynem z karmy, cca měsíc pak byla na jipce, ale bohužel umřela), jsem za ním já i s mojí přítelkyní jeli, když ji odvezli do nemocnice.
Následující měsíce byly samozřejmě nesmírně obtížné. Snažil jsem se ho podporovat jak to šlo, samozřejmě včetně mnoha večerů, které jsme propili až do rána a pak šli do práce. Já se to snažil pak omezovat, ale zároveň jsem věděl, že je mu v těch chvílích lépe a tak jsem se v to trochu plácal. Musím přiznat, že v podobné situaci jsem byl poprvé a tak jsem nejspíš dost věcí nedělal tak, jak bych měl, v tom smyslu abych mu opravdu pomohl.
Párkrát u těchto "pitek" byla i má přítelkyně. Z doby před nehodou se s kamarádem znali a celkem si rozuměli, navíc představovala vítaný ženský prvek, který se samozřejmě na jeho problém může a taky dívá jinak a tím pádem může jinak také pomoci. No a jedno se stalo to, že jsem šel spát a oni dva si povídali a povídali. Ale ne třeba hodinu nebo dvě, oni si povídali do šesti do rána...Začalo mi to vadit. Byl jsem žárlivý, i když se nic nestalo, protože přítelkyně mi málokdy věnovala tolik energie, jako věnoval ten večer jemu. Bylo zjevné, že neskončí jen u té jedné debaty. Jejich rozhovory byly hodně duchovní. Přítelkyně je na tuto oblast dost zaměřená, takže si s ním vynahrazovala něco, co u mě neměla.
Nějakou dobu to pokračovalo tímhle stylem. Stýkali jsme se všichni tři, přičemž mluvili většinou oni dva spolu a já, ač jsem třeba měl co říct, jsem toho moc nenapovídal. Pak jsme v létě odjeli s přítelkyní na dovolenou a první noc jsem se jí, čistě náhodou, podíval na telefon, kde svítila zrovna přijatá zpráva od něj.
V té zprávě bylo něco v tom smyslu, jak krásně je dlouhé milování a jak mu to chybí...Takže jsem to přítelkyni ihned řekl, oznámil jí, že končím a odešel jsem. Když jsem se asi za hodinu vrátil, našel jsem ji, jak brečí. Řekla mi, že mě miluje, ale že jeho má ráda taky a že neví, co chce. Myslím, že to byl poslední večer, kdy ke mně byla opravdu upřímná. Nechci si vytvářet domněnky, jen jsem z toho měl takový ten opravdový pocit. tehdy s ním nespala, dali si podle svých slov jen pusu na tvář v kavárně, kde se s ní loučil před tou dovolenou. U toho jsem nebyl a do té doby mi ani neřekla, že se scházejí sami. Jako důvod uvedla, že s ním řeší problémy NÁS DVOU, které máme v NAŠEM vztahu.
Dovolená samozřejmě nestála za moc a po návratu do práce, kde jsem s ním trávil několik hodin v jedné kanceláři, to také nebyla zrovna idylka. Po čase jsem si s ním ale všechno vyříkal a zdálo se, že jsme to oba pochopili. Já jsem o ní bojoval, on nechtěl vstupovat mezi nás dva, byli jsme zase kamarádi.
S přítelkyní jsme se pokusili věci řešit, ale moc nám to nešlo. Nebyl na to čas. A můj pocit, že je něco špatně a že mi stále lže, byl všudypřítomný. Tvrdila, že se s ním už nevídá. Pak mi ale řekla, že to prostě nedokáže, protože jí konverzace s ním chybí. Souhlasil jsem, že se tedy klidně můžou vídat, že je mi to jedno, jen že o tom chci vědět a že pokud by se její city začali nějak měnit, tak ať mi o tom řekne, protože si ve vztahu velmi cením upřímnosti.
Na začátku zimy, když jsem to už opravdu nevydržel, jsem jí začal kontrolovat telefon, email… prostě všechno. Nenáviděl jsem se za to, nechtěl jsem takový být, ale nemohl jsem si pomoci. Navenek vše vypadalo v pořádku, ale něco jsem tušil.
No a jednoho dne, když jsme si povídali, jsem z ní vydoloval přiznání. Vyspala se s ním a ne jednou. Byla nešťastná z našeho vztahu a řešila to s ním. Já jsem řval, byl nepříčetný a nechtěl ji už nikdy vidět. V ten moment mi však řekla, že o mě nechce přijít, omluvila se, samozřejmě ne jednou, chtěla to napravit.
Ale nešlo to, v noci se mi zdálo všechno možné a navíc jsem samozřejmě JEHO viděl každý den, trávil s ním čas…nemohl jsem to ustát. Ještě ten týden jsem se vyspal s jinou. Byla to pomsta, bylo to hloupé, ale bylo to osvobozující.
Teď jsme ve stavu, kdy se snažíme. Lepíme. Zkoušíme, jak na to, jak dál.
Já jí miluji. Pořád a asi i pořád stejně. Nejspíš jsem magor, totální blázen a hlavně pěknej trouba. Protože můj pocit tam pořád je. I přesto ale cítím, to co cítím.
Ve firmě jsem dal výpověď, jemu řekl, že už ho nechci nikde vidět a přijal v bývalé firmě nabídku na služební cestu, na které jsem teď. Přes svátky, přes Silvestr…samozřejmě strašně žárlím. Každý den myslím na to, že se s ním znovu uvidí. Že mu bude vybírat dárek. Že spolu budou na Nový rok… přítelkyně si mění hesla na FB, emailu…nechci ji už kontrolovat. Jsem tisíce kilometrů daleko a můžu se z toho zbláznit.
Dva dny zpátky jsem ji napsal, že už dál nemůžu a musím si vzít čas na rozmyšlenou. Nevím, jak dál. Milovat dál tu, která mne podvedla s nejlepším přítelem? Být s ní, i když máte neustále pocit absolutní nedůvěry v cokoliv, co dělá? Chápat jeho, který byl tak zničený ze smrti své přítelkyně, že prostě stahuje dolů všechny okolo?
Nevím. Ale možná vy ano. Budu rád za jakýkoliv rozbor. A omlouvám se za délku příspěvku. Jen takhle to však mohlo obsáhnout opravdu celý problém.
Poslat SZ
