Panický strach o psa, jak se ho zbavit?

Pokud je to tak, tak bych si zašla k psychologovi, rozeberete to, poradí ti, uleví se ti

Také se přikláním k návštěvě psychologa.. Potřebovala bys mezi lidi, otevřít se jiným lidem, kteří by tvou pozornost zaměřili jiným směrem. Starost a obava o pejska zůstane, ale bude zvládnutelná, neovládne celou tvou bytost. Popřemýšlej, zda máš ve svém okolí přátelé, kteří, požádáš-li je o pomoc, pomohou. Pokud ne, být na tvém místě, obrátila bych se na odborníka..

to je pravda, že se moc nedostanu, kam se dostanu - votravuju je se psem...
nicméně teď mám zkouškové, ani na to se nemůžu soustředit, je to prostě hodně pro mě psychicky náročné, není to tedy tak že bych všude chodila a vykládala a psovi, o nikoho se nestarám, taky ani nikoho v podstatě nezajímám... fakt se snažím to nějak zvládat... jenže někdy to na mě padne a začnu prostě brečet... fakt se snažím, ale ten strach je silnější než já...

jo a ještě - není to tak, že bych neměla CO dělat, 24 hodin co má den je pro mě málo, abych všechno stíhala, jenže moje myšlenky se toulaj pořád u něj...

zkusím, díky ... je fakt, že si ten stres vyvolávám sama, nicméně si myslím, že je to sama o sobě dosti náročná situace myslím psychicky a snažím se to zvládat, jenže někdy je to až neúnosné...

to určitě, tam je problém to, že je to opravdu dlouhodobé - v podstatě celý jeho život . tzn. 5,5 roku... teď to graduje, a já jsem v pytli... nakoplo by mne, kdyby se to konečně začalo lepšit, kdyby už se to aspoň nezhoršovalo... jenže to je pořád kdyby, kdyby... ale je to čím dál horší... s jeho zdrav. stavem... tö mne ubíjí...

víš co nebo, prostě kdyby se tedy když už né jeho zdraví, tak zlepšila jiná oblast, kde se mi nedaří - vztahy, jenže to je furt kdyby, kdyby... já se tomu snažím nepoddávat a stejně se psem je to blbý přes 5 let a se vztahama 2,5 roku... takže to je pak težký a myslím si, že jsem docela psychicky odolný jedinec...

Já Ti rozumím,byla jsem na tom stejně.Dokonce jsem měla i paní na hlídání a venčení,aby pes nebyl dlouho sám....nesnesla jsem jen myšlenku,že je doma zavřený.
Byla jsem na něj nezdravě upnutá,pak bohužel přišla nemoc a já ho musela nechat uspat,je to už pár let a já dodnes bulim,furt na něj myslím a nedostala jsem se z toho,jiného psa odmítám a právě kvůli tomu panickému strachu a závislosti,kterou bych si opět vytvořila.

Zde je těžko radit,já Ti úplně rozumím,ale dobré to není.Možná není špatné navštívit nějakého psychologa.
Držím palce!!

Ahoj měla jsem to stejně zhruba před rokem. Pejska jsem měla tři roky, a už od malička byl pořád nějaký nemocný, a já o něho měla strašný strach. Nenáviděla jsem se za ty myšlenky, co bude když mi umře Ve třech letech mu diagnostikovali zúžení dýchací trubice, takže musel na operaci. Ležel mi na klinice a já seděla u telefonu brečela modlila se nebyla schopná fungovat, jedna cigareta za druhou, alkohol a to všechno. Do toho rozchod s přítelem po 6 letech (pejsek byl náš společný) nikdo mi nepomohl všechno jsem musela sama. Byla jsem psychicky na dně. Bohužel to tenkrát dopadlo nejhůř jak mohlo, ale dávala jsem si to i sama za vinu. Jak jsem ho viděla v tom nejhorším stavu, tak už jsem přestala věřit že se z toho dostane. A to ty nesmíš! musíš pořád věřit, že se uzdraví a všechno bude v pořádku. A jen a jen lepší. Teď to pro tebe bude hrozně těžké, možná i návštěva psychologa by byla na místě. On musí cítit, že mu věříš, jsi jeho nejlepší přítel a zvládne to. Ach jo ráda bych ti pomohla, ale asi to bude jen na tom psychologovi, ten ví jak poradit. Možná nějaká homeopatika na uklidnění. Držím palce! Dopadne to dobře uvidíš

to by bylo úplně nejlepší jenže v tomto stavu asi ani nemáš náladu lovit chlapy. Vážně není nějaká kamarádka, které by ses mohla svěřit? která by tě utěšila, povzbudila, že bude všechno fajn?

A proč si to dáváš za vinu?Tomu nerozumím.Já zase razím názor,že pokud je pejsek hodně nemocný a je mu zle a víš,že lépe nebude,tak by člověk měl odhodit to sobectví mít ho tu pro sebe co nejdéle a prodlužovat mu tak trápení.Já to mé zlatíčko milovala strašně moc a proto jsem mu dala klid ač to bolelo a bolí.Věřit člověk může,pokud je reálná naděje a ne jen útěcha

protože jsem to vzdala hned, co se mu ten stav zhoršil. A cítila jsem že to nepřežije. Kdybych věřila, a bojovala sním...myslela jsem to spíš po té psychické stránce víš Samozřejmě bych nenechala pejska trápit, ale dala jsem ho na operaci s tím že mu pomůžou. Podle veterinářky banální operace. Ale nezvládl ten stav po operaci a měl asi nějaké komplikace, to už se nedozvím. Chtěla jsem pro něj to nejlepší, a věřila veterinářce že to přežije.

mám pocit, že nikdy nepřestane

Netrap se,on moc dobře brouček věděl,že si s ním...Já se taky snažila a moc dobře jsem to nezvládala,pokud ho miluješ,nemůžeš být tvrdá...nic si nevyčítej.

To znám

Jsi hodná, děkuji za milá slova, jednou to snad bude lepší