Přítel chce děti, já ne

Reaguji na Lucrezia:
však v nějaké jiné diskuzi psala, že je klidně blbá, jen když je pěkná.

Reaguji na elle11: často ne a pochopení nemam.

Reaguji na Lisboa: Ty se musíš hodně nudit, že si pamatuješ kdo co kdy psal a tohle sem nenapsala, taky to tam bylo vysvětlený jak to bylo myšlený a jen protože nemam ráda děti neznamená, že sem blbá a nebudu se tady hádat kdo je blbej jak v pátý třídě na to sem zase moc chytrá

Reaguji na elle11:
největší perly si většinou pamatuju.

Pokud jeden dítě chce a druhý ne, tak to podle mě může nějakou dobu fungovat...ale ten partner, který po dítěti touží, si podle mě bude připadat prázdný, poloviční nebo jak to napsat. No, nelehká situace...jsem zvědavá, jak se budete společně vyvíjet Jaké je řešení v takovém vztahu.

Reaguji na Helena: Reaguji na elle11: Dámy, (pokud se tak vůbec dáte nazvat, tak jen jízlivě) váš názor je váš a máte na něj svaté právo. Ale trocha soudnosti a kultivovanost projevu by neškodila. U Heleny nechápu, jak vůbec může napsat, že by vzala někomu život (viz 10 novorozeňat)...trošku pokřivený charakter člověka, ale bohužel nepřekvapila. A elle11 je prostě jen žumpa vulgárních výlevů. Nečetla jsem jediný příspěvek, který by neobsahoval vulgarismus, takže o jejím slabém žaludku nemůže být řeč. Holt snaha vystupovat z davu zastínila rozum a slušné chování.

Pokud toužící je žena,tak 100% vztah krachne,ale v případě muže bych řekla,že vydrží.Oni chlapi zas tak po dětech zoufale neprahnou a pokud nejsou tak se s tím většinou smíří.

Rozhodně máš recht. Ale stejně si myslím, že i chlapi mají pocit, že tady po nich musí zůstat nesmazatelná stopa...ideálně v podobě pokračovatele rodu Určitě ne každý muž to tak má, ale pár takových znám a to dítě považují za něco jako svůj vrcholný výtvor

Podle mě to bylo myšleno jen obrazně, jako, že by je nechtěla. Pochybuju, že by je zabila a šla sedět. To bych je radši rozdala kdyby o ně někdo stál.

Reaguji na Zimonka: No mně je 26, takže počítám, že za dva roky už budu mít vhodný věk a tak ňák všechno kolem k tomu bude nejspíš směřovat

Opravdu ne všichni mají tento pocit a ve většině případů jsou na těhotenství dovlečeni smutným okem partnerky,takže byxch právě proto řekla,že chlap bez potomka milující ženu nemá pocit,že mu něco chybí...na rozdíl od ženy,které ve většině případů chtějí několik kusů a chlap na to pak dře až do smrti.

Reaguji na Chiquinquira22: když to se asi takhle nedá říct....za dva roky....to si za dva roky budeš říkat za dva roky, a za další dva roky tak za dva roky na to se člověk prostě musí cítit já taky nedokážu říct, kdy budu chtít dítě, ale asi co nejdřív to půjde, nemám ráda staré matky jenže plánuji studium medicíny, takže to bude asi pozdějc no, ale do 30 to snad stihnu

Do budoucna nevidím, takže zda to vydrží nebo ne, vědět nemůžu. jediné co můžu je, nalít příteli čistého vína a to také dělám. Otevřeně spolu mluvíme o všem, takže on můj názor a postoje dokonale zná a říká, že jestli se s tím nic dělat nedá, tak to bude respektovat. Jenže já vím, že ty děti chce a to, ž e se mnou bude dál, bude od něj vlastně obětování se..a takhle žít nechci. K dětem namám žádný vztah-ani kladný, ani záporný /rozhodně bych nikoho nemordovala samozřejmě/, jsou mi úplně jedno. Jediné, co mi fakt vadí je, když se ode mě automaticky očekává, že když mi někdo ukáže mimino, že se z nej pominu. Cítím se v takových situacích dost blbě, přítel začne kolem děcka hysterčit a já jen stojím a křečovitě se usmívám, načež to okolí hned pozná a ty mámy na mě koukají jak na nějakého vyvrhela, takto mi dost vadí třeba..

Nenech se vyvést z míry,jednoduše nadšené matce řekni,že dětěm nerozumíš a je to ono je jen dobře,že občas matky zjistí,že ne každý si z jejich potomka sedne na zadek.

Původně jsem ti chtěla napsat, že jsi ještě mladá, jsem ve tvým věku. Taky děti nechci teď, a mám ráda jen některé, děti známých, co už trošku znám a nejsou úplně vypatlaný, asi jako u dospělých, jsem celkem v kontaktu s dětmi a vidím v nich malý dospělý, že se už i v jednociferným věku začíná projevovat charakter a inteligence )

Ale já, i když děti nechci teď, tak vím, že jsem je vždycky chtěla a nikdy mě nenapadlo ani uvažovat nad tím, že bych je nechtěla....

Jak říkáš, nalej příteli čistého vína a uvidíš.

Jinak po této diskuzi už asi chápu, proč existují ženské, co jsou schopný svým dětem ubližovat nebo je snad zabít. Fuj.

Rozumím Já se spíš pominu ze štěněte nebo praštěného čokla, než z mimča. Prostě děti jsou fajn, když už něco trochu umí a dá se s nimi něco podnikat. Na děti zásadně nešišlám, kouknu se, ale po pochování netoužím. Neumím to prostě. A není důvod se cítit nějak špatně.