Navíc jsem nemocná a hrozí, že budu muset najít jinou práci na poloviční úvazek, která by pro moje tělo nebyla takovou zátěží. Jde mi z toho hlava kolem, protože se na jednu stranu cítím hrozně za to, že takhle přemýšlím, ale na druhé straně chci prostě hezký život a vím, že většina chlapů ho dokážou své partnerce zajistit. Přítele miluju, i on mě, ale prostě nemáme na nic peníze a mě už to začíná unavovat a vysilovat, protože tím, že nemáme finance je všechno mnohem složitější. Přítel je schopný, šikovný kluk, ale přijde mi, že není schopný s tou situací nic dělat. Teď nám naši museli půjčit, protože byla krizovka - porucha na autě. Peníze pak po nás ani nechtěli, ale mně je to trapné. On tvrdí, že jemu je to hloupé taky, ale práci s lepším ohodnocením si nehledá. Co by dělal kdyby moji rodiče nebyli a já byla na mateřské? Jednou měsíčně, když ho už konečně donutím sedne k netu a že prý tam nejsou platy napsané, takže neví, kam by měl psát. Na jedné straně mi říká, že chce vydělávat víc, abychom měli něco do začátku (Alespoň něco našetřeno na ten byt.), ale na druhé straně ho do hledání práce musím nutit a pořád ho k něčemu tlačit. Já bych řekla, že na svoje vzdělání vydělávám adekvátně...o pár tisíc méně než on, když mám dobré osobko. Hrozím se toho, že mi doktor zakáže dělat takové směny a nakáže mi třeba 4hodinový úvazek ze zdravotních důvodů. Přítel má dva roky praxe po vysoké, je Ing., umí dobře jazyk. Ale jako kdyby si neuvědomoval, že teď když jsme bezdětní, tak se do toho můžem položit a vydělat si aspoň něco pro začátek. Pro některé chlapy možná budu zlatokopka, ale já nepotřebuju drahé kabelky, hadry...chci prostě jen něco do začátku, abychom si něco našetřili na byt. Chtěla bych si taky někam zajet na dovolenou, trochu cestovat dokud nemáme děti. Jsem špatná? Je tak špatné chtít být šťastná?