S čím máte spojené dětství?

jo a taky žvýkačky kačer donald a bajo, ale donald byl myslím k nesehnání. a pak taková ta větrová žvýkačka co se kupovala u nás v drogerii, myslím, že byla se sněhulákem, ale nevím jestli to některá pamatujete, asi jste mladší

Sevak

Stále se mi vybavují nové a nové vzpomínky. Třeba jak jsme s babičkou chodívaly do mléčného baru na zmrlinový pohár, na kakao...

Krásné téma, mě doba 90. let přišla nádherná, taková pohodová, dospělí byli v euforii, nikdo ještě neměl velké problémy s penězma, lidi objevovali kouzlo ciziny, proudilo jsem plno nových značek a zboží. Já si pamatuju, to co většina, vyjma Pogů, to mě úplně minulo, ale myslím, že věkově jsem jako Patty. Moje nejoblíbenější hračky byli igráčci - měla jsem snad všechny - od sestřičky po řemeslníky, mončičáka jsem měla jen jednoho - bílého, ti mě moc nebrali, zato hrozně moc Barbín (babička bydlí asi 30 let v Německu), ale víc jsem milovala Lego - dřív bylo hrozně vychytané, dneska se z jedné krabice dá postavit jen to, co je na obrázku (a většinou jsou to roboti, piráti, kosmické lodě atd), dřív jsem měla nádherné domky (vily) s grilem, karavanem, ve kterém bylo umyvadýlko s bateriema, stáje pro koně apod. Pak jsem byla závislá na Dostizích a sázkách a tetrisu. Pamatuji si i první počítač - poděděný po sestřence - měl ještě černobílý monitor, psycho A nejlepší hra byl Prince of Persia a Super Mario (takový skákací instalatér, sbíral houbičky aj.). V telce jsem žrala Helenu a její chlapce, paradoxně Helenu jsem nesnášela a měla ráda tu krátkovlasou (tuším Johanna), pak začlo BH, a nejvíc závislá jsem byla na Škole zlomených srdcí, dávala jsem si pozor, aby mi neutekl ani díl a se ségrou jsme čekali na začátek s odpolední svačinkou (perník Smolíček ) Jinak jsem sbírala různé ty alba, kam se vlepovaly obrázky z čokolád, vyměňovali jsme to ve škole. Taky se sbírali dudlíky, všech velikostí. A několik let jsem toužila po lacláčích a takových pohorkách, co byly jakoby z pytloviny, na béžové platformě (byly na jaro, léto). No a můj první kožený batoh (předtím jsem měla jen takový ten hippie háčkovaný) jsem radostí obrečela Později frčely batohy přes rameno, docela hrůza. Samostatná kapitola je hudba - Eso bylo málem povinné, později přibyla Viva a byla jsem za velkou frajerku, jaký mám přehled. Pamatuju si taky první pirátství - čekala jsem u rádia s prstem na REC a čekala na začátky písniček, abych si je nahrála na kazetu - výsledkem byly šílenosti, co chrčely, bylo tam slyšet ségru, jak nadává, že chce jinou stanici, písničky byly bez začátku, ovšem konce i s moderátorem

Reaguji na Adka: my chodily s mamkou na jahodový se šlehačkou a bývaly v takové skleněné misce s nožkou a na té misečce to sklo bylo jako bodlinky nebo jak to mám říct ale to byla šlehačka a ne ze spreje

Mě se vybaví stres ze školky kde jsem se počurávala a styděla se, poté stres ze školy kde jsem pravidelně zapomínala úkoly, zapomínala jsem i sešity, učebnice a strašně jsem se bála že mě bude učitelka dusit ...fujtajbl a nikdy více.

Reaguji na Adka: sevak? ty brďo tak to už mi fakt nic neříká a ještě byla taková žlutá plátková žvýkačka, docela voněla, ale rychle se drolila. a pak lízátka různé barvy a na obalu byl obrázek nějaké pohádky.

My také, v Brně byl na Svoboďáku a dnes je tam McDonald...
Pamatujete někdo Pipi gril?Čtvrtka grilovaného kuřete a kofola...

Reaguji na Lauritta: my v Kroměříži byla tam cukrárna v podloubí

Reaguji na Lauritta: to neznám, já bydlela na vesnici

Já chodila do vesnické školky, pamatuju si hlavně podzim - chodili jsme trhat šípky a pekli brambory v popelu a pouštěli draky někde v poli, pak někdo ze školky choval prase a my, děcka, ho honívali - to by dnes nikdo skzr hygienu ani nepovolil Ovšem největší zážitek byl, když jsme jednoho dne měli povinné odpolední spaní a pro mě a ségru přijeli naši novým autem. Učitelky stály nenápadně za záclonou a dohadovaly se, co to je za auto - Favorit byl tehdy vrchol (rok 87/8 a naši dofrčeli ve fungl novém Olcitu - já to auto pak nesnášela, nemělo zadní dveře a nalézalo se do něj přes sklopené sedadla, ale ten den mi utkvěl v hlavě - učitelky štebětaj, kde na to asi naši vzali, že to je brko, a v touze zjistit, kdo má teda pravdu, nám všem dovolili vstát s nadějí, že nějaký 5letý kluk by to třeba věděl

Samozřejmě se mi taky vybavují všechny ty seriály, hračky a hry co tady byly zmiňované a strašně ráda na to vzpomínám. Taky mám ani nevím proč v živé paměti jeden letní den, když mamka myla okna a hrála u toho z rádia písnička od Marie Rotrové "Skořápky ořechů" a já ji prosila, že chci jít na koupák (ale nebylo 30 stupňů, což u nás byla podmínka, když jsme chtěli na koupák ), tak jsme se se ségrama polívali vodou. Na dvoře jsem stála pod oknem a z prvního patra mě ségra slívala hrncem vody. No srandy kopec. Taky mi léto té doby připomene vždycky písnička od Bartošové "Léto, léto mý, jenom jednou jsem to léto tančila..." Když ji slyším, hned jsem zpátky v dětství.

A ještě si vybavuju chvíle základky - první stupeň. Ve družině jsem malovali na tabuli štětcama namočenýma ve vodě (asi aby se ušetřilo za křídy nebo se to nemuselo mazat) a hlavně na povinné obědy, ve štrůdlu nás vedly vychovatelky k okýnku, pak nás posadily k jednomu stolu a hlídkovaly, jestli všechno sníme. Jelikož se vařilo dost hnusně, vyjma sladkých nebo bezmasých jídel, vymyslely se finty typu strkat maso do polévky, jelikož trochu polívky bylo povoleno nechat, zato hlavní chod nikdy (když to rodiče platí ). Protože, kdo druhý nesnědl, seděl tam i dvě hodiny a vždycky se muselo ukazovat, že má člověk dojedený, takže maso v polévce byla ideální skrýš

Jo a ještě jedna věc, kterou jsem si přitáhla až do dospělosti.... k čokoládě byl vždycky rohlík, když už se jí, tak pořádně

Hezké téma Vyvolal ve mně spoustu vzpomínek. Jsem ráda za svoje dětství - bez internetu, závislostí na počítačových hrách (letních dnů trávených u počítače kvůli rozehrané hře), všech dostupných "nevhodných" informací…například pamatuji si, jak jsem sbírala fotky a články z časopisů mých „idolů“ a jak jsem vždy byla šťastná, když se o nich v nějakém psalo. Nedávno jsem chtěla darovat svou sbírku časopisů a kamarádka se mě zeptala, kdo by je asi tak mohl chtít. Odpověděla jsem, že by si z nich někdo mohl sehnat, přesně tak jako já, nějaké informace, fotky. Ale pak mi došlo, že jsem asi sto let za opicema, protože měla pravdu, kdo by chtěl dnes časopisy, když má toho plný internet...