Abych to nějak uvedla, vše začalo před cca. třemi roky. Bylo mi tehdy 14, kdy jsem nastoupila na brigádu. On tam přišel nedlouho po mně. Oba jsme byli single a oba po sobě dost koukali, já ale nevěděla co chci (jak by taky ano, když mi bylo 14) a celkem vytrvale si nalhávala, že se mi to všechno jen zdá. Netrvalo dlouho a byli z nás velmi dobří přátelé. Volali jsme si i několik hodin, já kvůli němu nechodila pomalu spát (což je co říct, vzhledem k tomu, jak neskutečný jsem šprt a moje známky na mně doslova řvali ať toho nechám).
Poté začalo období (mimochodem přesně na 1. máje), kdy jsme spolu začali chodit ven i mimo práci. Jenže to nebyli "kamarádské setkání" na nějakých akcích, ale většinou dlouhé procházky v parku, společné koukání na film.. apod. K ničemu však nedošlo, protože jsem si stále nalhávala, že k němu nic necítím. Nevím proč, ale bylo to pro mně dost nepřipustitelné.
Postupně nás začali párovat i v práci. Jak by taky ne, když jsem měla pracovat na naprosto jiných věcech, ale místo toho jsem lezla do oboru jemu.. :'D
A pak byl najednou konec. Nemyslím na brigádě, ale se setkáváním. Postupně mi přestal psát a mně bylo hloupé se neustále ozývat první. Tak jsem se neozývala.
Nedlouho po té jsem i odešla z brigády a věnovala se naplno škole. To trvalo snad 8 měsíců. Byla jen taková malá období, kdy jsme si psali. Pak zase nic.
V té době jsem si již plně uvědomovala, že mi chybí až moc a taky mi došlo, že k němu něco cítím.. a tak jsem udělala největší hloupost svého života a vrátila se k práci. Zase jsme se vídali. Denně. Čekal na mně po brigádě, abychom mohli být sami. Ne, že by konečně k něčemu došlo. Začali jsme se i znovu vídat.
Pak mi řekl, že odejde z místa, kde jsme pracovali. Už ho to prý nebavilo a chtěl se věnovat spíš zájmům a škole. Stále jsme se vídali a on mi sliboval, že to tak bude i když odejde. Jenže nebylo a po té, co odešel mi měsíc nenapsal a já nakonec odešla také. Napsala jsem mu, že mi to ubližuje a on, že mu klidně psát můžu. Jenže když píšete sám člověku, který se ani často neobtěžuje odpovědět, tak vás to brzo omrzí a tak bylo brzy zase ticho.
Zhruba před měsícem mi nejprve napsal. Omluvil se a zeptal se jestli si s ním nechci zase volat, jako dříve. Já, zabouchnutá až po uši, samozřejmě souhlasila. Jenže pak z něj vypadlo, jen tak mimoděk, že má přítelkyni. I tak si ale píšeme denně a několikrát týdně spolu chodíme ven. Něco zvláštního mezi námi je, vím to z jeho pohledů a toho když se dotkneme. Je to úplně jiné než s jinými přáteli
.
Jenže nevím, co dělat.. Čekat, jak se posune v životě? Nebo o něj bojovat intenzivněji? Možná se mu přiznat, co cítím?
Ps.: Jeho přítelkyně není zrovna krasavice. A i přes to, že nejsem zrovna sebevědomý člověk, mohu říct že z fyzického pohledu rozhodně vyhrávám.