Rozchod - vaše příběhy, rady jak přežít

to asi nikdo nechce, jenže ony se vkrádají samy bez ohledu na to, co chceme.

Reaguji na nonysek: bohužel..

Mě rozchod trápí stále i po roce a půl a už si vážně nevím rady.... Strašně moc bych chtěla zapomenout ale stále to nejde.... Mám vždy období když jsem v pohodě a myslím si že je vše ok a za chvíli je mi šíleně smutno.... Ale na druhou stranu mi přijde že si pak ty bývalé partnery děsně idealizujeme.... a to je chyba. Chce to opravdu čas, někomu stačí měsíc či dva,někomu (jako mě) prostě delší čas. Holky, co se trápíte kvůli rozchodu, držím vám všem pěsti ať to zvládnete a najdete si skvělé partnery... Já jsem stál nepřestala věřit A hlavně zapomeňte na ty tydýty

Reaguji na dingy: Ty jo To mě nestraš , vím že je to ukaždého jinak , ale sama nějak vím , že mě to přebolí až nepotkám někoho . Jak jste spolu byli dlouho ? Potkala si už někoho ? To mě mrzí , že tě to drží takhle dlouho , taky mám z toho strach .

Tak holky já vám nějak nevím. Jsou to 3 měsíce. Ok, dejme tomu že nad tím vším uvažuju tak nějak jinak. Asi to nemělo cenu. Ale ten stav co teď mám se dá popsat snad jedním slovem - totální stagnace. Jsem na jednom místě, nic se neděje, denní rutina, nudný koloběh. Přijdu si tak obyčejně a nezajímavě, nechápu ten velký pokles mého sebevědomí.Vidím to tak, že šance na seznámení je skoro nula. A i kdyby, tak už nějak těm chlapům prostě nevěřím, nemůžu si pomoct.
Začínám teď být taková že bych se spíš stáhla a podnikala věci sama, než chodila pořád s někým ven. Tenhle stav mě nijak netěší. Ale vlastně mě už nic pořádně netěší, snad už ani ty nákupy. já netruchlím nějak vědomě po něm, jenom už prostě nemám žádný důvod proč se někam posouvat. Deprese mám občas - né kvůli tomu že bych na to vzpomínala, ale z jiných (mě samotné neznámých) důvodů, což mě trochu stresuje. Uvidíme časem,zas sem napíšu...

Reaguji na nonysek:
Tedy, oprava URČITĚ to nemělo cenu, cenu to má jen s někým kdo o nás má zájem

Jsem nervózní z těch "nepříčin" mého stavu. Kdybych bulela a nechtěla se ráno probouzet kvůli tomu, že na něj vzpomínám atd. atd., tak bych byla v klidu - mělo by to jasný důvod, který časem odplyne. Ale toto už mi přijde nějaké divné, protože nevidím nijaká východiska. Naštěstí mě to přepadá jen někdy.

Přesně moje pocity , jen jsem teprve na začátku .

to mě moc mrzí ....mně teď umřít můj kocourek, na žádného ex bych si ani nevzpomněla...věřím, že se měl u Tebe krásně

Reaguji na dingy:
přeju Ti, ať to brzy zcela přebolí

Reaguji na nonysek:
po 3 měsících je to podle mě docela normální...kdyby to mělo trvat už přes půl roku, tak už bych uvažovala o návštěvě psychologa
nikde není napsáno, abys chodila ven a musela se bavit...klidně podnikej věci sama já teď byla sama v kině a hrozně jsem si to užila...člověk se fakt musí naučit být šťastný hlavně sám se sebou...chlapa teď třeba nechci ani náhodou, ta představa mě doslova otravuje a není to jen kvůli tomu, že jim zase méně věřím, po tom co se mi stalo...prostě by to pro mě teď byla překážka, chci poznat samu sebe a stihnout, co jsem s ním nestihla
možná jen moc zaměstnáváš myšlenky dej si čas...

Reaguji na nonysek: Já to mám taky tak, netruchlím po něm, ale taky mě tak ubíjí ta denní rutina. Já ale prostě ani nechci teď s nikým chodit, nemám na to čas, přijdu v 7 večer ze školy utahaná, pořád mám co dělat a o víkendu chci mít čas pro sebe. Připadá mi, že prostě teď ve vztahu být neumím, nechci s nikým být řešit ty věci...chci udělat bakaláře a pak třeba v létě až na to bude čas a po roce třeba i nálada, tak budiž, ale chlapi prostě u mě teď momentálně skončili.

Byli jsme s přítelem dva roky, z toho rok než jsme se dali dohromadi se poznávali... Myslela jsem si jak je to skvělé, ale podle něj asi nebylo.... Zatím jsem bohužel nepotkala nikoho, kdo by mě nějak víc zaujal... Chlapů se kolem motá hodně, ale je moje chyba že je stále srovnávám s bývalým... Jak už se tady psalo, někdy jsem přímo v euforii,kdy si užívám párty, flirt s jinýma...ale... někdy mám pocit úplné stagnace,mám pocit že nic nemá smysl, rochním se v sebelítosti,jaká jsem opuštěná chudinka a co když se mi stane zase to samé... Ale musím s tím bojovat a snažím se...Postupně se to lepší, jen mě štve že už mě to nepřešlo. Navíc se stále potkáváme.... Uvidíme, budu dál bojovat a doufám že mě to za chvíli úplně pustí...

Ahoj holky, tak se k vám přidávám, dnes definitivně po táhlém a velmi nepříjemném rozchodu skončil můj téměř 6 letý vztah...jsem naprosto hotová, neumím normálně fungovat...trápila jsem se kvůli něj celé prázdniny až do teď kdy jsem se dozvěděla, že se stýká s nějakou holkou...byla ve mě aspoň malá naděje, že mě má rád, ale je to všechno už pryč...nevím jak to dál zvládnu...už mě nebaví jenom přežívat

Reaguji na SlecnaNebezpecna:
Holka vydrž to! Já vím že mě se to radí, ale jak sama tady píšu,tak s tím mám své zkušenosti... 6 let je dost dlouhá doba... Já měla to samé...rok jsem v sobě živila naději že mě má rád a že se ke mě vrátí...občas takové signály byly...no a v létě potkal jakousi mladou....a najedou dělá že mě nezná. Štve mě že jsem ztratila další rok čekáním na něj...Rok a půl v ........ Tuhle šílenou dobu musíš překonat, bude to těžké,ale věř mi že to zvládneš a potom budeš ještě silnější...Je to jen prostě jedna z těch životních zkoušek která tě posílí a bude líp Budu držet pěsti...

Reaguji na dingy: : Byl to můj první takový vztah, prostě jsem myslela,že mě nic takového nemůže potkat, ale měli jsme teď nějakou krizi...a já jsem byla tak naivní a čekala, že se k sobě vrátíme...kdyby aspoň teď nikoho neměl, ale pořád mě tak nějak udžoval, přesně jak píšeš, signály, ale tak rychle si někoho našel i když jsme se ještě předtím definitivně nerozešli. Nejhorší je, že jsme stále v kontaktu, ptž se neumíme od sebe odpoutat, vím, že je to špatně a šíleně to bolí, co jsem se o NÍ dozvěděla, teď už nemám žádnou nadějinemůžu už být s ním ani bez něj, nemůžu na něj a ji přestat myslet, nemůžu jíst ani se normálně s nikým bavit, zhroutilo se mi všechno a Tebe tak strašně obdivuju, že jsi to zvládla Děkuji Ti za podporu.

Reaguji na SlecnaNebezpecna: mám uplně to samé , pořád je mám před očima , začali spolu bydlet a jdou na hypotéku My byli necelých 8 let spolu , taky je to rána strašná a nejhorší pořád mám ty naděje , že mu začnu chybět a přeci nebude chtít být s ní jen právě ty naděje bolí .

Reaguji na pandula: : Jo ty naděje byly mnohem horší než kdyby byl rovnou konec, jenže já už na něj nechci myslet, když on o mě nestojí, chci se odpoutat i když ho mám pořád ráda, ale nevím jak z toho ven, nesoustředím se už ani ve školeMám to jako přesně jako ty představuju si, jak si spolu večer píšou na tom zatraceném fb, jak chodí spolu ven a dělá stejné s ní věci co dělal se mnouŽe mu teď určitě nechybím tak, jako on miNejhorší je, že já teď nemám na nikoho (natož na chlapy) ani pomyšlení, byla to strašně dlouhá doba na to, abych tak rychle zapomněla...