Jsem uzavřená, co s tím?

Asi si prostě taková povaha. Tohle moc zmněnit nejde. I když se budeš hodně snažit bude to takové křečovité a tobě nepříjemné. Takže buď sama sebou a pokud budou lidi chtít tak oni ti už dokážou rozvázat jazýček. Sama se budeš potom divit, jak se to z tebe sype. Skrátka jde jen o to natrefit na lidi, kteří budou vědět jak na tebe.

Reaguji na kobitka:
Nj no, ale někdy se cítím osaměle a chtěla bych se třeba i vypovídat. Ale prostě mám problém někomu důvěřovat. Prostě je to se mnou těžký

najdi si fakt jednoho dobrého přítele... kterému mužes verit a říct mu všechno ) a o svých pocitech mluv..proste to ze sebe dostan

Reaguji na Fellys:
Nj ráda bych, ale jsem právě teď v takovém začarovaném kruhu
Jinak svému příteli důvěřuju a nedávno jsem se mu svěřila se vším a ulevilo se mi, ikdyž to bylo pro mě dost těžký mu to říct. Mám dost ošklivých vzpomínek z minulosti, proto mám teď takové problémy někomu důvěřovat

Reaguji na sapca: aha, já myslela spíše jako kamarádku tak jedině zajít k psychlogovi?)

Reaguji na Fellys:
Nj to vim. No to bych asi potřebovala, ale teď jsem zrovna v situaci kdy na to nemám a k psychiatrovi pro prášky se mi fakt nechce

Psychiatra né,spíš toho psychologa - když ti obvodní napíše doporučení,tak se to neplatí

Reaguji na sapca:
Psycholog se platí jen 30 Kč,pokud má smlouvu s tvou pojišťovnou

Tak děkuju, zkusím se na to u obvodní zeptat

Ahoj sapco, tak já bych v tom, co píšeš, neviděla takový problém. Pokud jde o to, že se ti nechce komunikovat, tak buď v klidu, to má většina lidí z profesí, kde jsi s lidmi pořád. Já jsem učitelka, mluvím tak šest hodin denně a když přijdu domů, všichni už vědí, že na mě nikdo chvíli nemá mluvit Prostě někdy bývám podrážděná, když třeba přijdu domů, jsem unavená a umluvená a někdo na mě začne chrlit další informace-potřebuju chvíli úplné ticho a hlavně nemluvit! Jiná věc je to druhé- že se ti nechce mluvit o svých pocitech. Ale píšeš, že se máte s přítelem rádi a že ses už začala víc svěřovat, tak to bude určitě v pořádku

Nic. S tím nic neuděláš. Na psychologa bych to neviděla. Mám to odjakživa, a už jsem to přestala řešit, protože to nemá cenu. Už mi vůbec nevadí narážky lidí, co mi je a jestli se s nima nechci bavit, některým lidem to prostě nevysvětlíš, nepochopí to, že každý nemá potřebu ventilovat svoje pocity a pořád o něčem mluvit. Lidi se někdy koukají skrz prsty, že je člověk namyšlený atd., ale co s tím? Na to abych celý život někomu vysvětlovala, že někdo je prostě introvert, nemám trpělivost ani sílu, takže už to neřeším. Kdo chce, na to může brzo přijít sám, a kdo nechce, tak je mi to jedno. Mám pár dobrých kamarádů, kterým člověk nemusí nic vysvětlovat a jinak se ve společnosti moc neangažuju, protože je to zaprvé strašně vidět, že jsem v křeči a za druhé v tom prostě moc nevidím smysl, protože na kamarády je potřeba čas, a když je člověk rád sám, tak jim ho moc dávat nemůže.

Záleží na tobě jestli s tím budeš chtít něco udělat, já jsem dřív taky byla dost uzavřená. Když jsem šla někam do společnosti tak jsem nevěděla o čem se bavit, nebyla sem schopná cokoliv říct. Ale nebavilo mě to, tak jsem postupně začla chodit s dobrýma kamarádkama ven, před nima jsem se tolik nestyděla, tam jsem se seznamovala s jejich kamarádama. Teď už se bavím i s cizíma lidma a v pohodě. Takže jestli to chceš překonat tak to zvládneš, jestli ti to takto vyhovuje tak proč to měnit Jo a s tím svěřováním pocitů a tak..na to taky moc nejsem, ale zase to chce čas..časem jsem prostě poznala komu můžu věřit a komu co chci říct. A i když je těch lidí jen pár, tak je vážně dobrý někoho takovýho mít. Přeju hodně štěstí

Reaguji na sapca:

Já to mám podobně jako ty. V práci mluvit musím, mám pod sebou lidi kteří nejsou schopní dělat samostatně. Většinou se usměju, vysvětlím, pomůžu..Ale když za mnou přijde stejnej člověk postopadesáté se stejnou otázkou tak už je vyhazuju od dveří.
Nerada se seznamuju s novýma lidma. Nemám potřebu vyložit svůj životní příběh lidem které nejspíš už neuvidím. Mám pár blízkých přátel a to mi musí stačit. Jasně, chtěla bych mít partu známých se kterýma zajdu na kafe, na pivo, ale pro mě by bylo ideální tam jenom sedět a "účastnit se", poslouchat, občas se zapojit, ale jenom když budu chtít. Bohužel to není možné, protože lidi se furt na něco ptají a když nechceš ochotně odpovídat, tak jseš divná a protivná.
Přítele jsem měla jenom jednoho, se kterým jsem si byla schopná povídat nonstop. Vztah zkončil, ale pořád je to asi jediný člověk, se kterým bych vydržela na pustém ostrově.

Reaguji na sapca:
pokud jsi od přírody introvert a pracuješ v kolektivů lidí , kde komunikovat musíš , je dosti logické , že tě to vyčerpává ..

a co si toho kostlivce ze skříně vytáhnout a zpracovat , bez toho se dál těžko odpíchneš . Nezpracované zážitky člověka dost brzdí . Důvěra k ostatním lidem je dosti důležitá , bez ní budeš těžko navazovat jakékoliv vztahy - budeš se cítit osamělá.