Strach ze života

Ahoj,

nerada tady čtu negativní témata a ještě víc nerada jedno takové zakládám, ale nevím, jak dál řešit svůj problém.
Minulý rok jsem tu zakládala téma o úmrtí mé matky, zemřela v březnu loňského roku, spáchala sebevraždu. Byla ve svém životě opravdu hodně nešťastná, vůbec neznala svojí hodnotu, trpěla úzkostmi, depresemi, byla nespokojená. To vedlo k tomu, že se z ní bohužel stala alkoholička. Nevím, kdy přesně, ale pamatuju si to asi od 13 let - takže asi 10 let mého života. Ale je dost možné, že pila i předtím, jen jsem to na ní nepoznala. Měli snad odjakživa špatné vztahy s mým otcem, nevěřil jí, urážel jí, často slovně napadal, neustále se hádali. V důsledku tohoto jsem začala svého otce nesnášet, sestra naopak stála na jeho straně.
Já sama jsem byla dost uzavřená, odmala jsem šilhala a protože jsem odmítala nosit brýle s okluzorem, trochu mi to zůstalo dodnes. V pubertě jsem s tím měla velký problém mezi vrstevníky a tak jsem se uzavřela ještě víc. V mých 17 letech se sestra odstěhovala a já, silný introvert nedůvěřující lidem jsem se uzavřela doma. To znamenalo, že jsem nedokázala nikam utéct, odstěhovat se jako sestra a žila v domácnosti se dvěma alkoholiky, kteří se neustále hádali. Trochu se to zlepšilo, když jsem v 19 odešla na vysokou, ale pořád jsem byla velmi závislá na matce a na touze jí pomoci postavit se na nohy - i když jsem neměla nejmenší šanci, buď na to neměla sílu nebo o to nestála. Ale moc mi na ní záleželo a trpěla jsem vědomím, jak je tady nešťastná. Tak to pokračovalo zhruba do mých 22 let, kdy jsem se najednou sekla, měla jsem toho dost, byla jsem psychicky na dně, začala jsem se s matkou hádat a přestávala jsem s ní komunikovat. Sama vím, že jsem udělala chybu, že jsem měla odejít, hned jak to bylo možné. Naše vztahy s matkou se pak na čas zlepšily a odjely jsme spolu na dovolenou. Tam matka opět pila a já jí najednou viděla v jiném světle. Viděla jsem ty roky, kdy jsem se jí snažila pomoct, že k ničemu nebyly, že se nikdy nezmění. Naše vztahy od té doby byly katastrofální, skoro jsme spolu nekomunikovaly, matka odjížděla na dlouhé týdny k babičce a když byla doma, tak opilá. Našla jsem si v té době přítele a trávila s ním hodně času, to mi pomohlo trochu se odpoutat od domova. Vztahy s matkou mě velmi mrzely, ale už jsem jí nedokázala být oporou, stala jsem se vůči ní velmi zahořklou. V únoru loňského roku mi řekla, že se pokusí se sebou něco udělat, odjela k babičce, pak se vrátila a začlo to nanovo, týden v kuse tu ležela opilá. Poté odjela k babičce a chtěla se se mnou rozloučit, ale já už nemohla a křičela jsem na ní, že mi řekla, že už nebude pít a lhala. O týden později odešla z domu a už se nevrátila.
Opravdu jsem jí milovala a věřila, že jí pomůžu, ale taky jsem se jí velmi bála a nenáviděla ji, když byla opilá. Velmi se za to stydím, ale její smrt pro mě byla i úleva. Což je strašné, neměla jsem právo jí nic vyčítat, snažit se jí korigovat život, měla jsem odejít a žít svůj život. Vyčítala jsem jí, že se neumí postavit na své nohy, ale sama jsem to nedokázala.
Zemřela a já pro ní dlouhé měsíce vůbec nedokázala plakat, jen jsem cítila velkou úzkost, nemohla jsem spát, cítila jsem obrovskou vinu a strach. V srpnu jsem to pak psychicky nezvládla a začala brát antidepresiva, která mi asi pomohla od depresí, ale stala jsem se naprosto netečnou, i když jsem brala minimální dávky. V lednu tohoto roku jsem je tedy vysadila v naději, že vše bude dobré. Chvíli bylo, měla jsem jiné starosti, učila se na státnice, což mi nedovolovalo utápět se v depresích. Bohužel se deprese plíživě začala vracet a nyní mi je opět hrozně. Trápí mě hrozné pochyby a negativní myšlenky, mám velký strach ze života a neustále se trápím myšlenkou, jaký jsem vlastně člověk. Mám v hlavě hrozný ******, nejistotu. Když jsem se minulý rok psychicky zhroutila, pročetla jsem spoustu diskuzí a děsí mě, že by se u mě mohla projevit nějaká psychický choroba, mám z toho tak strašný strach, že o tom neustále přemýšlím a hledám na sobě špatné věci.
Chodím na psychoterapii, ale absolutně mi schází vůle, takže vím, že asi opět směřuju k lékům, které brát nechci, ale asi není vyhnutí. Bohužel jsem typ člověka, který doufá, že se všechno vyřeší samo a i když vidí, že ne, nemůže v sobě najít vůli a bojovat. Jsem možná ze života už tak zatrpklá, že nevěřím, že se to někdy zlepší. Mám strach cokoliv měnit, aby to nebylo ještě horší a tak setrvávám na místě. A někdy mám pocit, že se vyžívám ve svojí roli chudinky a mám strach, že nikdy nic změnit nedokážu.
Chtěla bych se vás zeptat - jak člověk začne znovu věřit, že přijdou lepší zítřky? Jak člověk začne věřit sám v sebe? Jak se nebát života? Podařilo se někomu z vás zvítězit nad negativismem a začít si užívat života? Zvítězit nad depresí?