Druhý pokus, snad mi to tentokrát nesmažou. Takže tedy, jak už jsem jednou psala: Nechci se zabývat nějakými vztahovými problémy, nejsem holka co se denně utápí v depresích a uvažuje nad sebevraždou, nebo že bych se vrtala ve věcech dávno minulých. Můj první příspěvek do tohohle témetu je poněkud delší, k pochopení mého současného já. Máma se mnou otěhotněla po dvou měsících známosti s tátou, tudíž jsem nebyla zrovna opěvované dítě. Táta chodil brzy ráno do práce a pozdě večer z práce. Máma, nebyla ta nejbáječnější mám apod sluncem, často jsem měla modřiny, nebo mi stavěla batůžek před dveře ať vypadnu, že ona mě nechce. Když mě hlídala babička, nebylo to o moc lepší. Denně jsem poslouchala jak jsem neschopná, blbá.. A nějaká ta modřina taky občas byla. Během třetí až páté třídy jsem si prošla šikanou od takových dvou slepic, takže jsem v šesté třídě začala chodit na osmiletý gympl. Po tom všem jsem docela bázlivá, dost stydlivá a citlivá osoba, takže mi nějakou dobu trvalo, než jsem si našla kamarádky. Během těch prvních let bylo všechno fajn, první problém byl ve 13(taková blbost, ale pro mě to tehdy byla tragédie). Asi před rokem a půl jsem poznala jednu osobu - svého současného přítele. Byl to první člověk kterému jsem tohle všechno řekla, i když dost po kouskách a dost podrobněji(tak po roce). Asi po půl roce jsem s ním začala trávit většinu času, ale s kamarádky jsem se vídala pořád. Pak nevím proč, se mnou z ničeho nic přestali mluvit, když jsme se někde potkali opovržlivě se podívaly a odešly, mimo jiné se mi doneslo, že mě pěkně pomlouvají. U těch tří - je to pro mě nepochopitelné, ale u té 4., tehdejší nejlepší kamarádky, to pro mě byla prostě neuvěřitelná zrada. Takže mi zůstal jen ten přítel, se kterým to teď není úplně nejrůžovější, ale to si vyřeším sama. Do toho všeho mi zjistili asi milión nemocí, včetně astmatu, lupénky...nějaké špatné krve, takže bych něměla mít děti, protože to s velkou pravděpodobností nikdy nedonosím, nebo bude postižené, popřípadě to nepřežiju já. Bojím se lidí, nejsem moc párty typ.. Takže co by jste na mém místě dělali vy? Psycholog? Najít si nějaký zájem ? Popřípadě kde by jste hledali někoho, s kým si můžete občas popovídat?
- Úvod
- Přátelé
- Tipy a triky
- Recenze
- Diskuze
- Proměny
-
Bazar
- Katalog Bazaru
- Něco k tomu
- Obuv
- Kabelky, tašky
- Módní doplňky
- Šperky, bižuterie
- Hodinky
- Parfémy
- Kosmetika
- Co se nosit nedá
- Elektronika
- Knihy, časopisy
- Ostatní
- KOUPÍM
- Poptávkové inzeráty
- Černá listina
- Hodnocení uživatelé
- Katalog Bazaru
- Soutěže
- Články
Začlenění do normálního života
Poslat SZ
Reaguji na Vanilka29: Teda holka nemělas a nemáš to lehké
Určitě pro první krok doporučuju psychologa a vzít to s ním pěkně od základu.
A zkoušela jsi si s nima promluvit, proč najednou takhle otočily? To, že tě pomlouvají není hezké, ale třeba byste to společně ještě mohly vyřešit, i když z vás už třeba kamarádky nebudou.
Jinak souhlasím s mitternacht, dnes už není žádná ostuda zajít si k psychologovi. Určitě bych to zkusila jako první možnost....
Spousta nemocí má co dočinění s psychikou, tak třeba by se ti tím vyřešily i nějaké ty zdravotní komplikace.....
Reaguji na Vanilka29: Nazačátek musím napsat, že podle tvého příspěvku jsi silná a rozumná osoba, máš můj obdiv a doufám, že se tvoje situace zlepší.
Lupenka je nemoc, která se objevuje i lidí dlouhobobě přetížených (má ji můj otec), poslechla bych signály svého těla a zvolnila. Zdravotní problémy většinou nějak souvisí s životní situací a objevují se u lidí nešťastných (to ti potvdí snad každý onkolog). Na tvém místě bych vyhledala pomoc psychologa. Po první návštěvě se rozhodni, jestli tomu člověku důvěřuješ a jestli se cítíš líp, ne každý psycholog sedne každému pacientovi.
Zdravotní problémy bych řešila s lékaři, ale ne všechna jejich tvrzení bych brala jako fakt. Problémy s těhotenstvím bych si nepřipouštěla například ... Pro jistotu bych se pokusila najít nějakou "čarodějnici" léčitelku - ne kvůli léčbě (to mi zavání šarlatánctvím), ale abych zjistila co konkrétně způsobuje moje problémy a co mi je a porovnala bych to s názory lékařů (jsou i takové "čarodějky", které u tebe vycítí problém a pošlou tě k lékaři - ty jsou podle mne důvěryhodné).
Kamarádek (alespoň té nejlepší) bych se zkusila otevřeně zeptat, co se stalo - třeba si s ní domluv setkání v kavárně, pokud ti nebere telefon, tak jí aspoň napiš email.
S přítelem se pokus podniknou nějaké akce na odreágování - procházku, malý výlet,...
Galerie obrázků
Děkuju Vám všem, s tím psychologem jsem si nebyla úplně jistá, ale vzhledem k tomu, že jste mi ho doporučily všechny, tak to zkusím. Během května to nezvládnu, ale aslepoň se během toho měsíce budu snažit k němu nějak dokopat..
Cituji mle: Po první návštěvě se rozhodni, jestli tomu člověku důvěřuješ a jestli se cítíš líp, ne každý psycholog sedne každému pacientovi
Díky, to je dobré vědět
Cituji mle: Problémy s těhotenstvím bych si nepřipouštěla například ...
Nezabívám se tím, budu to řešit až to bude aktuální, jen jsem to tak nějak mimoděk zmínila
Reaguji na Vanilka29: u psychologa se ti opravdu uleví. Klidně si tam i poplač, ale je opravdu potřeba najít toho pravého, takže nezoufej, kdyby ten prvni nebyl ono. To vycítíš, zda ti sedne.
Každopádně pomalinku, polehoučku, začni se mít ráda. Pochval se za cokoliv, co se ti podaří.
Ono najít fajn kamaráda je kolikrát práce na celý život.
Osobně jsem si myslela, že jsem takovou kamarádku našla a dneska velké zklamání, když se ke mě doneslo, jak mě řeší.
Jak jsem psala velké zklamaní,ale na druhou stranu, už to není takový pád, jako kdysi...
Držím palečky, ať ti vyjde vše, co si přeješ. Pozitivní myšlení je základ, i když je to těžký se naučit tak myslet 
Na tvém místě by si asi každý pomyslel "život je nespravedlivej" takže obdivuji že to zvládáš.Co se kamarádek týče,ty co se k tobě otočí zády kamarádkami ani nebyly,takže si nedělej hlavu z jejich ztráty,naopak teď víš za co ti stály a určitě v životě potkáš ještě spoustu přátel Jinak bych se taky přikláněla k psychologovi,je to člověk který tě vyslechne a poradí ti kudy správně jít.Mám kamarádku která byla šikanovaná vesměs celé dětství psychicky od rodičů tak i od spolužáků,na střední měla nás,nové kámošky,vzaly jsme ji pod svoje "křídla" ale nebylo to nic platné,ikdyž se k ní už nikdo ošklivě nechoval pořád z dětství trpěla drepresemi a když s někým promluvila byl to zázrak,nakonec se odhodlala k psychologovi a teď je z ní slečna která se nebojí říct svůj názor a směje se ikdyž to není ještě úplně ono pokroky tam jsou..no nic to jen odbočení k jinému příběhu ale snad ti to pomůže 
